Tour des Écrins- DEN 8 (Pré de la Chaumette- La Chapelle-en-Valgaudemar, 25 km)

Budík zvoní na celé údolí v 5h30, venku ziminka, ale nedá se nic dělat, rychle běžím do chaty zjistit, jestli si mohu kultůrně dojít na WC, k mé radosti zjišťuji, že je chata otevřená a říkám si, jaká je to paráda nehledat pořád nějaké skryté místo, kde vás nikdo nebude rušit🙈.

Tábor se pomaloučku probouzí a my se po snídani, kávě a sbalení stanu loučíme se svými česko/slovenskými přáteli, slibujeme si, že se ještě uvidíme, ale pro jistotu si vyměňujeme kontakty, kdyby ne. Dobře jsme udělali, již se nesetkáme, ale budeme alespoň v kontaktu.

Dnes nás čeká dlouhý den a na večer hlásí velké bouřky, tak potřebujeme sestoupat z hor co nejdřív a ubytovat se v kempu v městečku la Chapelle-en-Valgaudemar. Zařadíme zahřívací rychlost, brzy přejdeme na vyšší a kocháme se probouzející se přírodou. V rádiu nám na cestu hrají horské potůčky a několik druhů ptáčků:

Dnes musíme vystoupat na tři vrcholy: Col de la Valette (dnes nejvyšší- 2.668 m.n.m.), poté na Col de Gouiran a poslední nese název dle chaty pod ním- Col de Vallonpierre. Na prvním jsme 9h25 a i přesto, že opět fičí, tak si výhledy užíváme. Zima jak na Sibiři, v duchu si představuju, že mám na sobě huňatý svetr, když v tom mě z mého snění vytrhne psí štěkot😳😳. Ještě tohle tu scházelo. Tito hlídací pejskové se zde starají o stáda oveček a jejich případné ohrožení mohou dát nezvaným hostům náležitě najevo. Na začátku každé oblasti, kde se tato stáda vyskytují, jsou informační tabule se jmény pejsků a instrukcemi, jak se v jejich přítomnosti chovat.

Takže rychle si nahlas zopakujeme: žádné prudké pohyby, hůlky vzít do ruky podél těla, sundat brýle, ať vidí oči, ale do očí se jim nedívat. Ok, instrukce jasné, tak jdeme. Bella, jak víme, že se tato krvelačná bestie jmenuje, běhá kolem nás a štěká, jak kdybysme v batohu nesli jednu z jejích oveček😳🙈. Klid holka, my jsme na čínské polívky, my ovečky nejíme, pejsky milujeme, proč tolik štěkotu. Po chvilce se ode mě Bella dozví, že v batohu máme jen smradlavé věci a všimne si, že za námi jdou další potenciální zloději oveček😳, uf, odbíhá pryč a my doufáme, že i ti za námi vědí, že je to Bella, se kterou si máte klidným hlasem povídat. Já ji převyprávěla celý obsah batohu, nevěděla jsem, že tohle místní pejsky zajímá😂🙈.

Po zdolání všech třech vrcholů sestupujeme k chatě Vallonpierre, kde doplňujeme cukry v podobě Coly a s obavami sledujeme oblohu. Někdo zůstává zde, dá se tu kempovat, ale je ještě brzy, tak valíme dál. Po sestupu o dost níže do údolí přemlouvám Martínka, že si uvaříme kafe… kdybychom tohle později věděli, že na ňáký kafe není čas🙈.

Po kofeinové energii si to štrádujeme dál a to už na obloze vidíme mordor. Modlíme se, ať do městečka stihneme dojít🙏. Skoro běžíme, jindy bych za takový výklus byla ráda, ale po dnešním nahoru-dolu-nahoru-dolu-nahoru a pozor pes!, už máme fakt dost. Začíná krápat a nejhorší je, že před bouřkou neutíkáme, ale řítíme se přímo do ní, páč ten kemp postavili zrovna na tak blbém místě🤭🙈.

Do kempu přibíháme za dunění a prvních kapek. Rychle jdu platit, vybereme na dálku místo a v tom to začne, hodinu doufáme, že se to zlepší nebo snad přestane🙏🙏. Ne, ani to ani to. Jdem stavět stan. Pokud jste nikdy nestavěli stan v totální bouřce, tak to ani nedělejte, nestojí to za to. Od vedle přibíhá pani z karavanu, že nám schovají batohy, ježiš děkujeme a volnou postel máte taky??😂

Bojujeme s větrem, blesky, plachty lítají, my jsme mokrý promok nepromok, až se po hodině konečně usadíme do kaluže vody uprostřed stanu a koumáme, jak tu vodu dostat ven. Nejdřív špačkuju, že sme mohli ještě počkat, ale ráno se Martínkovi omlouvám, páč bysme takto čekali celou noc🙈.

Sprcha dnes není potřeba, ani praní, déšť to udělal za nás, tak dáme gáblik, hlavně se na tu véču ustrojit do čistého😂: