Stezka Českem- DEN 12: prožila jsem nějaký druh klinické smrti😫🤢; celkem stále stejně km🙏

2.8.2026

Návrat domů byl naprosto kouzelný😍, tolik jsem se těšila na domov, Martínka 🩷, Montýska 💚, jídlo🥦🍉🍇, pračku, vůni🌷, pohodu, žádné plánování ubytování, prostě na ÚPLNĚ VŠECHNO😍.

Stezku miluju, ale jeden den zero je na delším trailu prostě za odměnu 🙏.
Jak víte, dlouho jsem to řešila, batoh, bolavá noha, takže bych si zero stejně na konci druhé etapy dala, ale když jsem si propočítala ceny za dvě noci v Děčíně a jízdenku tam a zpět domů( cca 600 Kč), tak volba byla víc než jasná😍.

Stezka je, co se týče ubytování, alespoň v prvních dvou etapách, více než přívětivá pro hikery. Všude nás vítali s otevřenou náručí a příznivým cenami. Všude jsem platila něco mezi 600 až 800 Kč, jen jednou to bylo 1.000 Kč (s nepitnou vodou jako bonus🤣).

Ale co se týče praní, na to ještě naše Stezka připravena není😪. Prala jsem si každý den spodní prádlo v umyvadlech, obden tričko, ale věci na spaní, mikinu a dlouhé kalhoty, to by mi neuschlo, takže jsem se fakt těšila, až vše do pračky hodím a zbavím své věci vší té soli a smrádku🙈🙏.
Martínek na mě čekal na nádraží😍, doma jsme byli za 20 minutek a já se rozběhla za miláčkem Montýskem😍🩷, která dělala nejdřív caviky🤔. Jak jako že jsi naštvaná? Že mě už neznáš? Že sem byla dlouho pryč? Že smrdím? Nezlob se na mě, můj miláčku, už jsem zpátky, na chvilku aspoň 🙏.
Za chvilinku mi vše moje lásečka promine a nafučeně si mi lehne na klín🩷. A já pak všem vyprávím zážitky z prvních dvou etap☀️.

Během vyprávění zvládnu protočit čtyři pračky a udělat rychlou večeři v podobě bratwurtsů se zeleninovým salátem 😍
Tyto mám schované pro případ nouze v mrazáku, to když se vrátíme třeba z celodenního výletu, nebo po dlouhém běhu anebo když prostě nevím, co vařit 🤣. To se stává dost často🤣🤣.
Nadlábnu se jak čuňátko, sním celou půlku🤣, a odvalím se na gauč🤢.
Těsně před spaním si ještě odskočím a nějak se mi zhoupne žaludek😳😳🫣, moc si toho nevšímám ale, zalehnu a usnu okamžitě 🙏😵😵.
Ve 4h00 ráno mě žaludek budí🫣🫣, polknu jednou, podruhé, potřetí už jen napůl, v polovičním bezvědomí se dostanu na nohy a letím na záchod 🤢🤢. Tam strávím půl hodiny, dokud vše, co jsem dnes snědla nevyklopím🤢. Vyklopím ale zdá se, dle obsahu, celou stravu ze Stezky🫣🫣. Ještě si zvládnu vzít smectu🙏, třeba zabere🙏, ani trochu🤦‍♀️, a ani nevím, jak se dostanu zpátky do postele a upadám do kómatu, které bude trvat dalších asi 27 hodin🤦‍♀️.

V půl 9 ráno se budím, celá bolavá, nemohu se dotknout byť jen letmo ani kůže🫣. Vstanu, ale sotva se udržím na nohou🙏 , přidržuju se cestou dolů do kuchyně všeho, co najdu, a jdu si udělat kafe, jo to potřebuju😍, to mě určitě postaví na nohy🙏.
Loknu si, udělá se mi zle a pak se radši rozhodnu dát si jogurt, vyblila sem si přeci žaludek, je úplně prázdný, musím něco sníst 🙏. Zvládnu do sebe dostat dvě lžíce a odpadám…Asi za půl hoďky mě budí Martínek a zjišťuje škody…Má o mě velký strach😪. Dává mi ruku na čelo a prý že úplně hořím😳. Měřím si teplotu, 38 jako???🤔😳. Co to se mnou je ksakru???
Vyšplhám se nahoru zpět do ložnice, a upadám do hlubokého spánku hlavou obráceně než je čelo postele…

Je neděle půl 11… Slyším, jak za dveřmi mňouká Monty, ale já jí nedokážu otevřít…Mňoukání slyší i Martínek a je mu divné, že Monty nechávám za dveřmi🙏, to bych nikdy, nikdy, nikdy neudělala🙏.
Přijde za mnou nahoru, sahá mi na čelo, to je úplně orosené, měří mi teplotu, stoupá😫, 39.3…
Nutí mě vypít hrnek čaje, asi ho vypiju, nevím, protože asi za hodinu je tu zase, Monty na mě vykuleně kouká ode dveří😪. Ten smutný pohled…😪 Proč mě paničko nepochováš🩷, včera si mi slibovala, že mě samou láskou umačkáš🙏 . Ještě si na chvilinku lehnu Montýsku…
Usínám…zdá se mi o malých rybičkách…jsou všude, plavou mi do pusy, musím je vyndat🫣🫣. Nejde to, je jich moc…

Ájo, vstávej, musíš se napít …Zapíjím ty ryby, už v puse žádnou nemám…Chce se ti čůrat? Nechce, musím si jít lehnout…Ještě slyším z velké dálky, že pokud do večera nepůjdu na malou, tak pojedu do nemocnice🤔😫. Musím si ale umýt hlavu🙏, takhle tam jet nemůžu přece…🙏. Usínám…

V 18h00 se budím úplně propocená…Sedám si na postel, chce se mi čůrat😳🙏. Malinko se usměju, přidržuju se zdí cestou na wc…Pociťuju hlad…Sejdu pomalu dolů a sním půlku jogurtu se šesti piškotama🙏.
Žaludek chvilku protestuje, musím to jít zaspat…Martínek sebe i mě trochu uklidňuje, že jsem prý z toho nejhoršího venku🙏.

Usínám…V noci se jen jednou vzbudím, hořím, mám mokré úplně vše…Postel, peřinu…Nejsem schopna se ale převléknout…Znovu usínám…
V pondělí ráno se budím v 9h00…Hlava mě hrozně bolí, ale nemotá se už🙏 . Vypiju připravený čaj 🩷, ani nevím, kdy mi ho sem Martínek dal🩷.
Mám hlad, sejdu dolů, už se nemusím tolik přidržovat zdí🙏. Montýsek na mě čeká s vykulenými kukadly a mňouká celou abecedu i pozpátku🩷. Lásko, už jsem v pořádku, nebylo mi moc dobře, víš🙏.
Chvilku se ňuňáme a já vím, že dnes se na trail rozhodně nedokážu vrátit 🙏. Musím nabrat trošku síly, než zase hodím batoh na záda🙏.
Slibuju si ale, že ve čtvrtek budu zase na Stezce💚, váha ukazuje o 3,5 kg méně🤦‍♀️🙏. Tři dny mi určitě pomohou🙏, najím se, doplním minerály a pak zase plná síly budu pokračovat dál⛰️☀️.