Tour des Écrins- DEN 10 ( Col de la Vaurze-Valsenestre, 17 km)

V noci nás vlci navštívit nepřišli, uf😎. Ze zbytku vody vaříme kaši a podruhé stoupáme do sedla, abychom později zjistili, že jsme včera udělali dobré rozhodnutí sestoupat zpět, ten rovný plácek byl totiž obsazen strážci národního parku, kteří by nás stan postavit nenechali. Říkám si, že by snad tak drsní nebyli, kdybychom tam dorazili za tmy a prosili na kolenou, ale později večer se v cíli od těch dvou hikerů, co se večer rozhodli sestoupit, dozvídáme, že by byli😢. Ti dva hikeři museli šlapat až do Le Désert a dorazili do tábořiště dlouho po setmění. Lituji je, my se rozhodli fakt dobře. V samotném srdci národního parku se totiž kempovat nesmí, naštěstí většinou vede trasa kolem něj, proto se o místo pro stan nemusíte starat.

Při první příležitosti doplňujeme vodu a trošku se omýváme🥰, to vám je taková paráda smýt ze sebe pot a prach😍. Baštíme další bagetku a pokračujeme dál. Přicházíme do vesničky Le Désert, kde je vyhlášený krámek s kozími sýry, zvoníme na zvonec, ne, naší pohádky ještě není konec😂 a už jsme v místním tradičním krámku, kde nám paní domácí servíruje delikátní kozí sýry😍. Ještě se jen tak ze slušnosti zeptá, kam máme namířeno, my ukazujeme směr a ona praví něco o kozlovi, kozách a psovi, kterej vrčí😳. Nejsem si jistá, zda rozumím správně, ale nechci ji zdržovat svou neznalostí fauny ve francouzštině, děkujeme, loučíme se a v nehorázném pařáku začínáme stoupat do sedla.

Rubeme ze všech sil a najednou vidíme, jak kolem nás běží ohromné bílé chlupaté zvíře😳, rychle díky svému vesnickému původu vyhodnotíme, že tohle koza není a už si opět nahlas opakujeme pravidla, jak se chovat v přítomnosti pejska, který chrání své svěřenkyně. No tak pejsku, řekni nám své jméno, povím ti, co mám ve své baťůžku.. pak se zarazím.. my v něm máme kozí sýry těch koz, které on brání😳🙈. Snad to neucítí, Martínek si to užívá, přijde mu to vtipné, než mu dojde, že je to on, kdo ty sýry nese🙈. Sundaváme brýle, hůlky stranou, nasazujeme úsměv a děláme jakoby nic..pejsek jakoby nic za námi jde vzhůru ještě asi kilometr…a stádo koz s ním😅🤣.
Ježiš, co teď, chcete snad vrátit ty sýry? Ani náhodou, prej že Martínek se jich nevzdá. Zachrání nás asi nějaký místní zvířecí teritoriální zvyk, že hranice nepřekročíš, a za chvilku zvířátkům mizíme v dohledu🙈😂. Leje z nás jak nikdy, ale za chvíli se ocitáme na vrcholu- Col de Cote Belle ( 2.290 m.n.m.) a opět se kocháme luxusními výhledy. Pohled nám utkví na posledním stoupáku, který nás čeká zítra, ale to je až zítra😎.

Po krátké pauze sestupujeme do údolí kolem krásných přírodních scenerií:

Kocháme se a chladíme unavené nohy v ledovém potůčku😍:

Ještě chvíli klesáme, až konečně ( i s uchráněnými kozími sýry) dorážíme do tábořiště:

Rychle stavíme stan a pádíme do místní restaurace na pivo😍, jo, to pivko tady chutná taaaaak skvěle😍:

Tahle vesnička-Valsenestre je nejhezčí, jakou jsme kdy viděli, chvilku si pohráváme s myšlenkou, že bychom si tu našli pokojík, ale pak se shodneme, že my už ten nejhezčí pokojík našli❤️… příjemnou večerní procházkou se do něj vracíme, děláme zaslouženou večeři a za pofukování větříku posloucháme dnešní večerní relaci v rádiu…🥰