Příprava na PCT 2024 aneb, co tě nezabije…😅🙈

9. 7. 2024

Myslela jsem si, že nás na PCT nebo spíš na přípravách na něj nemůže už nic překvapit🙈, jsme přeci ostřílení hikeři, do Ameriky jedeme už potřetí za sebou ne, už všechno známe, jsme v přípravách sehraní, zabaleno a vše připraveno máme během chvilky😅.
Jo, pěkný houby s octem, letošní přípravy předčily ty předešlé.
Výbavu jsme s velkou slávou vybalili z krabic dva měsíce předem, to abysme si řekli, co je potřeba dokoupit, vyměnit, spravit a aby to prostě bylo na pohodu. Objevily se ale hned dva mega problémy- problém číslo jedna-  jaké si vezmu pantoflíčky🤣, růžové nebo fialové? Těsnější nebo volnější? No nesmějte se, pantofle jsou na trailu zásadní, tolik uleví večer unaveným nohám🙏. Pamatujete si, jak jsem své oblíbené vloni ztratila v Oregonu? Dodnes slzím, když si vzpomenu, jak tam někde trůní na skále a bojí se medvědů😪. Letos jsem si dala předsevzetí, že na ty nové budu dávat ohromný pozor a nenechám je se válet někde v horách🙏.
Dva týdny jsem v obou párech doma chodila a testovala, až to nakonec vyhrály růžové, protože jsme při rodinné poradě usoudili, že by při brodění řek mohly vydržet na noze🙏.
Problémem číslo dvě se nečekaně stalo mé triko proti slunci🙈.
Jistě si pamatujete mou slušivou pouštní košilku, kterou bych nedala nikomu ani za milion😍😅. Akorátže se z ní za ty dva roky intenzivního užívání stal trošičku hadr, tak jsem se rozhodla udělat na Sieře parádu a pořídit si tričko nové😍:

Cenově jsem se vešla do mého limitu a i s barvou jsem byla spokojená😍, lososová😍🤣,  když ale při jednom testovacím balení Martínek utrousil osudovou poznámku, jestli ty rozparky na bokách nebudou spíše vadit, co se týče komárů🫣🫣… A bylo jasno, beru si svou původní, stejně sem měla vůči ní výčitky, jednou jsme si slíbily, že v dobrém i ve zlém, takže jsem se jí omluvila a rychle hodila vymáchnout do pračky, aby byla na cestu zářivě voňavá🩷🩷.
Prosím odpusť mi ušmudlaná košilko, že jsem tě skoro hodila přes palubu🙈. Nové tričko ještě přijde na řadu, ale až na úplně nový trail.
Jinak jsme s naší výbavou nic zásadního nevymysleli, nechali jsme si opravit batohy, aby s námi to finále vydržely, koupili jsme si nové boty, zůstali jsme u již vyzkoušený značek,  a pořídili jsme si nesmrtelné ponožky🤣.
Nesmrtelné proto, že když se vám na nich udělá díra, tak vám je ve vybraných obchodech vymění, bez účtenky, nebo koumání,  jak se vám to stalo, nikdo se neptá, kam jste nohy strkali😅. Jediné, co se doporučuje je, je vyprat🙏. Chápu naprosto, po několika dnech naše boty i ponožky intenzivně soutěží s tchořem, kdo smrdí víc🤣:

Co se týče mé úchylky, že musím odjet z baráčku a mít i umytá okna, na tom se nic nezměnilo🤣, Martin o mně pravil, že sem totální blázen, ale tak odjeďte na dva měsíce pryč a nechte špinavá okna🫣. Doufám, že mě aspoň někdo chápe🙏:

Okna jsem stihla umýt víkend před odjezdem, také jsem uklidila celý špajz, celou kuchyňskou linku, každý šuplík, přemyla jsem všechno nádobí🙈🙏, jo, já sem fakt magor, a říkala jsem si, že mám do foroty vše hotové, že teď už to bude pohodička🤩.
Jenže já jsem u toho mytí oken asi tak trošku nastydla, což teď pořád poslouchám🤣🙈, takže na poslední týden příprav mi nebylo úplně hej😪.
No nedá se svítit, ještě mi toho hodně zbývá🙏. Musím vyprat a vyžehlit všechny cejchy, deky, povlaky na dekorační polštárky, srovnat všechno oblečení ve skříních do poslední ponožky😅😅….prosím bez komentu😅.
Co se týče práce, tak poslední týden před odletem padnul na uzávěrku, takže domu jezdím pozdě a vyflusaná, moc toho tedy doma nestíhám, když v tom mi ve středu volá celý vyděšený Martin, že Monty má něco pod pacinkou🫣🫣.
Proboha cože, letím domu, oči navrh hlavy, naše láska nemůže být nemocná, já si to za ní vybírám přeci.  Je mi totiž všelijak, ke slavnému nachlazení z mytí oken se přidává ještě mega cestovní průjem🤣🤣…no nedá se nic dělat, jede se na veterinu. To jsem měla vlastně v plánu, jen jsem to zapomněla napsat na náš kilometr dlouhý TO DO seznam🙏.
Jenomže Monty je chytrá kočička a pozná, když se něco děje…Taky aby ne, nejdřív kolem ní chodím jakože nic, koukám z okna, rovnám polštářky na gauči, Monty začíná být ve střehu, tak jdu raději hned do akce…
Musím nenápadně přistavit přepravku🙏, tu máme schovanou nahoře v sušárně, jdu tedy po špičkách, ale Monty mě zahlédne že jo, vytřeští oči, jak jsem děsně nenápadně trapná a snažím se její nejoblíbenější bedničku schovat za záda🙈. Zrychlím tedy krok, zavřu se v chodbě, abych ji s hlasitým cvaknutím otevřela a pak už není čas ztrácet čas, vběhnu do obýváku, přerazím se o podnožku, přepadnu přes ní, Monty se lekne a bere roha😳. Zvedám se a jdu ji honit po pokoji. Monty je ale chytrá holka, takže mi úspěšně uniká…Musím zvolit jinou strategii, uklidňuju se, volám ňami ňami a to zabere🙏.
Monty mi na to skočí, já ji chňapnu a už frčíme na veterinu…Je středa 16h00, kdo by v tuhle dobu chodil k veterináři…VŠICHNI Z CELÉ LOMNICE A OKOLÍ A JEŠTĚ K TOMU SE PSY!!😳🙏. Paráda, to se Monty určitě uklidní, před námi je psů asi dvacet😪😪, čekáme celé dvě hodiny, jediná kočička, smilujte se, prosím nad námi, pusťte nás někdo🙏.
Po nás přichází ještě jeden pejsek, tak fajn, po dvou hodinách už půjdeme na řadu, otvírají se dveře, nahodím úsměv, zvedám rozbolavělé tělo z dvouhodinového sezení a….paní Novotná, pojďte dovnitř s Flafíkem😳😳. Jak jako s Flafíkem stříhat drápky, já sem na řadě a mám tu nemocnou kočičku🙏. Sedám si, smiřuju se s tím, že doma už nestihnu vyžehlit tuny vypraného prádla a čekám, až Flafíkovi zkrátí drápky🙈.

Po 2 hodinách a 20 minutách přicházím jako jediná v čekárně na řadu…Roztřeseně vyndavám vyděšenou Monty z přepravky, ukazuju paní doktorce zranění, ta ho prstama odtrhne,  v ruce má zaschlý strup a že je Monty v naprostém pořádku😳🙏🙈. Jo super, 2 hodiny a dvacet minut sem čekala, abych se dozvěděla, že sem blázen, který je na prášky ze zaschlého strupu🤣. Prosím paní doktorku, ať to nikde neříká, jsem ale ráda, že je naše láska v pořádku a frčíme domu🙏.
Tak to bysme měli, strávit odpoledne na veterině jsem si moc přála, tak můžeme pokračovat dál🤣:

O víkendu mi dorazí milovaná rodinka, strávíme spolu příjemný čas, ale loučení je vždy těžké😪, budou mi hrozně moc chybět😪, ale vím, že se zase brzy setkáme🩷.
V neděli večer se můj seznam „co to do háje zase je“ rozšiřuje🙈. Vím, že se musím před trailem trošku vycpat, tak poctivě jím a to i večeře a zařazuji bílé fuj pečivo🤣🙈, které normálně nejím. Pokrojuju tedy na talíř čerstvé bílé bagety a dělám k nim obložený talíř…Zakusuju se do posledního lahodného kousku, když v tom najednou cítím něco zaskřípat🫣🫣. Né proboha né, to se nemohlo stát mně dva dny před odletem🙏. Z pusy vyndavám ulomenou plombu a hroutím se s pláčem😰😰. Co teď jako? Každej zubař je na mě teď zvědavej, až se tam zjevím…vůbec nevím, jak tohle řešit, zlaté dvě hodiny na veterině kvůli zaschlému strupu🙈.
V pondělí zkusím prostě štěstí, musím pro záchranu zubu udělat vše🙏.
Ráno se po neklidné noci budím už v 6:00 a čekám aspoň do osmi, abych zavolala zubaři, který mi zachránil kus zubu v listopadu, a který se o něj i nadále stará a až se vrátím, tak budu mít zoubek už celý a nový🙏. Jsem mu za tuto péči vděčná jako jsem nikdy nikomu vděčná nebyla🩷🙏. Má i moc milou sestřičku a vlastně svým přístupem úplně změnil můj postoj k zubařům, když se ocitnu v zubařském křesle, tak se už zubaře vůbec nebojím🙏🍀. Děkuji moc pane Beneši a milá sestřičko paní Charvátová, ani nevíte, jak moc jsem vám za vše vděčná🩷.
V 8h00 zkouším volat…občas se stane, že telefon nikdo nezvedne, ale ze stránek pacienti ví, že to je kvůli tomu, že sestřička asistuje panu doktorovi, tak to pacient má zkoušet dál…Při mně ale už asi stojí trail…paní sestřička telefon bere téměř okamžitě…Vylíčím jí celý svůj tragický příběh…a stydím se sama před sebou, jakej jsem tragéd😰, a do telefonu se i rozbrečím😰. Jsem ze všeho už hrozně vyčerpaná a unavená a ulomená plomba tomu dodala korunku…
Sestřička přetlumočí můj příběh panu doktorovi a řeknou, ať přijedu, ale že si vystojím frontu…
Ano, ano, děkuju, budu čekat až do setmění🙏.
No…čekání bylo trošku dlouhé🙂, během něj jsem se ale vnitřně smířila s tím, že prostě odjedu z neuklizeného domečku, ale ten pocit byl vlastně krásně uvolňující🙏, poslední den si užiju na terásce s kafíčkem a mou kočičí lásečkou🩷.
Pan doktor mi zoubek opraví, děkuju vám hrozně moc, ani nevíte, jak moc…a frčím domu, kde si dávám v 18h00 první jídlo tohoto dne…No jo, přibrat už do zítra asi nestihnu, ale dát si skleničku na zklidnění nerva na terásce ano…
A teď…kdo uhádne, dostane z Ameriky cokoliv si bude přát…stačí napsat a já to přivezu…🤣🙃.
Ráno se budím s opraveným zubem…zase v duchu tolik děkuju panu doktorovi🙏🩷, ale jak ze mě asi nějak u skleničky aperolu spadl stres, tak se naplno rozjelo NECHCI VĚDĚT CO TO JE!!!!
Je mi zle jak psovi, bolí mě hlava, v krku, mám rýmu, kašel teplotu😰.
Nejdřív se úplně zhrozím, zda jsem nenakazila pana zubaře s paní sestřičkou, kteří mě v dobré víře pomohli, a já bych na ně měla přenést nějaký moribundus??😰😰.
Modlím se, ať ne, to by mě neskutečně moc mrzelo🙏🙏😰, a pak si říkám, komu jsem co udělala jako???? Co teď? Je den odjezdu na letiště a já jsem jako nemocná?
Hroutím se podruhé, ne potřetí, ne vlastně už počtvrté, brečím ještě v posteli do polštáře a uklidňuju se tím, že sem si to všechno vybrala teď a že na trailu bude už vše dobré🙏🍀.
No takže ani vyluxovat nestihnu, ani nesetřu prach, ani neuvařím pořádné jídlo, jede se k doktorovi.
Sedám za volant a brečím, pak se proberu, profackuju a Andreo jako, hlavu vzhůru, problém je ten, který nejde vyřešit a já vyřešila zatím vše🙏.
U mé paní doktorky chytám dokonce i parkovací místo🙏, to je super znamení ty jo, konečně se vše v dobré obrací😍😍😍.
Přicházím k její čekárně, kde je ale nezvykle ticho…DOVOLENÁ😳😳😳. Jasně, pojďte do mě, já to zvládnu, když zvládnu ujít 1.500 km, tak si i dokážu sama diagnostikovat chorobu a vyléčit se z ní👏🙏.
Paní doktorka má ale naštěstí zástup, pana doktora naproti přes chodbu🙏, pecka, problém se řeší…
Pan doktor mi udělá crp, velmi nízké, test na covid a chřipku- negativní🙏, takže asi jen oslabený organismus stresem🙏. Dostávám preventivní ATB s sebou, které brát zatím nemám a frčím domu🧚‍♀️.
Tak a teď…uklidnit se, najíst se, bohužel se svým kuchařským uměním zmohu jen na volské oko s bramborem a pak se vydat vstříc dobrodružství…
Ve 14h00 se v tom příšerné parnu koupeme, a Monty už cítí, že se něco děje.. Začíná očmuchávat náš popelnicový kufr a já začínám natahovat…Lásečko moje, počkej tu na nás, my budeme brzy zpátky.. 🩷:

Ve 14h30 vyrážíme…Nejdřív se zastavíme rozloučit s Martínkovými rodiči a pak už nabíráme směr Čáslav, kde na náš čeká moje milovaná sestřička, která odveze naše hodobóžové auto zpět k baráčku😍.
Tohle hodobóžové auto má ale v létě jednu, dvě, tři nevýhody- okénko spolujezdce se nedá stáhnout,  klima je pro ní cizí slovo a samo se zamyká, kdykoliv a kdekoliv😅. Takže se po 10 minutách svlékáme do spodního prádla, a kvůli otevřeným okénkům jedeme polonazí s papírovými kapesníky v uších, abysme nechytili lufta😅🤣.
Ať žije dovolená, pokud nás zastaví policajti, tak najdou v rozehřáté Fabii dva polonahé hikery se špuntama v uších, ale to nadšení z nadcházející cesty to jistě vše vysvětlí😅😍.
Daninka, moje sestřička, nás hodí na nádraží v Čáslavi, loučení je dojemné, sotva polykám slzy😪, slibujeme si se sestřičkou, že se brzy sejdeme a že se máme moc rády..Nasedneme do vlaku směr Praha, zamaváme si přes uslzené oči na rozloučenou a vyrážíme.:

Daninko, děkujeme ti, žes odvezla náš šrot, co se sám zamyká, domů, a také děkujeme celé rodině za podporu 🩷.
Po hodině v rozpáleném vlaku, kde se potím ze začínajícího nschlazení a Martínek už také prská😰😰, jsme v Praze na Hlavním nádraží🙏. Sedáme na metro, a trolejbus a za hodinu a půl z Čáslavi jsme v Praze na letišti 🙏.
Dovalíme svůj kufr z popelnice v Seattlu do hotelu Ramada a jsme rádi, že si můžeme uvařit Coldrex a zalehnout…
Zítra bude líp…v 8h50 přeci odlétáme na PCT…a hrozně moc se těšíme🩷🩷😍: