Návrat domů🩷🩷

29. 9. 2024

Poslední dny v Americe jsme si moc užili, i když už jsme nebyli hikeři😪😪😊. Sice pořád tak vypadáme, jsme odrbaní, spálení, oblečení je vyšisované od sluníčka, takže nás pořád lidi zdraví a nabízejí pomoc😍. Chtějí nás třeba někam odvézt a my se tomu pořád moc divíme a jsme jim i teď opravdu moc vděční🙏🙏🩷.

Několik dní jsme tedy denně cestovali do Ashlandu a zpět a nasávali jsme všemi smysly Ameriku😊. Tahle země nás dostala proste vším a my si slíbili, že se sem ještě určitě vrátíme🥰. A hlavně, my musíme dojít naší cestu přeci😍, takže to bude hodně brzy🥰.

Večer před odletem začíná ale stoupat nervozita🫣. Zkoušíme zabalit kufr, nejdřív to vypadá, že do něj Martínkův batoh už nenarveme, ale pak vše přerovnáme a zadaří se🙏. Po takovém výkonu dávám sprchu a když se z ní vracím, tak zjistím, že Martínek kufr už kurtuje😳😳:

Rychle zasáhnu, ráno tam přeci musíme nacpat ještě jetboil, nějakou drogerku, oblečení na spaní a prostě milion dalších věcí🙏🤣. Martínek smutně kurtu odstraní, já jsem spokojená, že jsem zase měla pravdu😝🤣🤣, a jdeme se vyspat na poslední cestu🙏.
Noc je neklidná..co vám budu…hlavou se nám honí různé scénáře a to hlavně ty špatné😪🙈. Doufáme, že to následující dva dny proběhne vše v pohodě, že projdeme kontrolou na letišti, že nespadne letadlo, že nám žádné z těch třech neuletí🙏, a že za cca 36 hodin i s čekáním dosedneme v pořádku na letišti v Praze🙏🙏🍀.
Ráno máme budíka pro jistotu na 7h00, abysme vše stihli🙏. Vždy si raději dáváme rezervu, a při příležitosti s názvem „cesta domů“, to teprv😍.
Nejdříve naposledy roztočím svou kuchařskou šou😍😍. Uvařím nám kaši, přidám jogurt a ovoce a sníme si to v posteli🤩.:

Do toho nasáváme travku z venku, protože venku už to frčí o sto šest🤣. Máme dveře pootevřené, abysme hlídali naše botičky, které tam před cestou ještě sušíme🙏. Věříme, že i když jsou potrhané a stále MÍRNĚ zapáchají🙈🙈, tak by se někomu hodit mohly🤔😅.
Také doufáme, že z toho huleníčka moc nenačichneme🙏, ještě by si nás mohli vylosovat na hloubkovou kontrolu a na tu náladu vážně nemáme🙈.
Po snídani to ale začne 😅🙈…Záchod nestíhá, dochází nám toaleťák, musím nějaký zbytek najít v kufru, Martin je v šoku, že jeho zabalené zavazadlo přehazuju tam a zpět kvůli kusu papíru😅😅. Jenže já ten papír vážně potřebuju🤣🤣.
Sprcha, udělat svačinu na 36 hodin cestování, dojíst zbytky, ujistit se, že v příručních zavazadlech nemáme nic nebezpečného🙏, zase záchod, prosit na recepci o další toaleťák🤣, sprcha, vyměnit upocené oblečení za čisté, pro jistotu sprcha a 10x čůrání😅🙈. Zbytek toaleťáku zabalit, použít deodorant, zakurtovat kufr, vyčůrat se, zavolat taxika, projít pokoj a ujistit se, že máme vše 🙏, vyčůrat se, Martin že rychle potřebuje na velkou🤣🙈, dělej, teď jako😳🤔🤔😅, času si měl dost🤣🤣, taxi čeká, vrátit klíče, zopakovat, že my na pokoji nehulili🤣🙏🙈. UF!!! Sprcha by bodla🤣.
Nic, tu už nestíháme, jede se domů a klidně i smradlaví🤣🙏:

Taxík nás vyhodí na letišti asi za 10 minut jízdy. Jsme tu se zaměstnanci letiště úplně sami🤣. Je to maličké letiště, ale moc se nám líbí😍. Vzpomeneme si na velká letiště, odkud jsme letěli vloni a předloni, a kde jsme se cítili naprosto ztracení🫣. Tady to vypadá jak v obýváku🤩. Oproti městu se tu cítíme dobře a bezpečně🙏:

Čekání si krátíme dojídáním jídla😍, tvořením videí a pokukováním po přicházejících cestujících. Zatím vypadají všichni neškodně🙏, tak snad budeme sedět vedle někoho normálního🤣🙈:

Najednou zjišťujeme, že bude náš let o 30 minut opožděn, ale vzhledem k tomu, že v Seattlu máme na další odlet čas čtyři a půl hodiny, tak nás to zas tolik nevystresuje🙏.
V 11h00 ještě rychle projdeme batohy, zda v nich není nějaká zapomenutá věc, která by nám mohla při kontrole uškodit🙏, a jdeme na odbavení zavazadla. Pro jistotu se paní ptám, zda si mohu vzít na palubu chleba, sýr, oříšky a tyčky, paní mě uklidní, že ano, a jde se na bezpečnostní kontrolu🙏. Zadničky máme stažené, těchto úkonů se prostě bojíme, a já se vždy bojím ještě víc pro to, že prostě vezu to jídlo😪. Ale snad to pochopí, před námi je 18 hodin letu, tak mě přeci nenechají pojít hlady🙏.
Před bezpečnostní branou vyndáme na pás vše z kapes, vyndáme powerbanky, pasy, zujeme se a jdeme na to🙏🙏. Každý jdeme jinou branou, Martínek projde v pohodě a očima mě uklidňuje, že i já projdu v pohodě. Tluče mi srdce, přemýšlím, zda jsem někde nenašlápla nějakou drogu🤣, postavím se do prostoru, kde vám oskenují celé tělo, dle instrukcí dávám ruce nad hlavu a… V pořádku, můžete jít😍😍👍🙏. Samou úlevou poskočím, popadnu pas, boty, batoh a hlavně pytel s jídlem a jdu okukovat letadla😊. Moc jich tu není, a tak doufáme, že je tu aspoň to naše🤔🙏.
Asi 30 minut před odletem začne naloďování, a pak už sedíme v letadle a opouštíme místa, která se nám vryla do našich srdcí navždy🩷. Koukám se z okna tam dozadu na hory a brečím…Budeš mi hrozně moc chybět hřebenovko😪😪🩷🩷. Ale slibuju ti, že se za tebou brzy vrátíme😍:

Let do Seattlu trvá hodinu a proběhne bez větších turbulencí🙏.
V Seattlu máme tedy přes čtyři hodiny čas, takže si najdeme restauraci, kde si Martínek dá posledního americkýho burgera🤩🍔, a pak už jen čekáme na další let, který by měl trvat 9,5 hodiny🙈. Během čekání se snažím nesedět, abych nohy trošku protáhla před tak dlouhou cestou, takže obcházím záchody🤣🤣🤣.  Chodím i k jiným gatům, co kdyby tam záchody byly lepší🤣, takže mi čas rychle uteče😍.
V letadle směr Evropa jsme v 18h00 a tady na tom letišti se už žádné kontroly naštěstí nekonají🙏:

Když se naše letadlo začne pohybovat po ranveji, tak se rozbrečím tak, že mi nestačí kapesník😪😪. Já nechci pryč, nechci opustit hřebenovku, nechci pryč ze země, která nám i přes pár výhrad přirostla tolik k srdci🩷. Přes slzy skoro nevidím😪, snažím se vrýt si do paměti poslední obrázek míst, kudy jsme šli…Ten se mi ale pomalu ztrácí v dáli a já se musím začít dívat dopředu…Jen těžko se smiřujeme s tím, že se brzy zase vrátíme do reality…Na trailu jsme se těšili, že nebudeme muset věšet pytel na strom, schovávat jídlo do méďuláků🐻, těšili jsme se na to, až se prostě budeme moct každý den vykoupat, vyprat, uvařit vodu v rychlovarné konvici…Ale teď už víme, že tohle všechno jsou úplné drobnosti, které vlastně tolik nepotřebujeme🤔🙏. Zjistili jsme, že člověku stačí ke štěstí opravdu málo…Voda, trocha jídla, rovné místo na spaní a radost z každého dne😍, na které vám svítí sluníčko☀️. A když zmoknete…tak vždy a znovu to sluníčko zase vysvitne🥰🩷.

Dlouhý let je fakt dlouhý🤣, koukáme na filmy, u kterých ale moc dlouho nevydržím😅. Čtu si své články pořád dokola, občas si trhaně zchrupnu a pořád musím myslet na každý náš letošní krok…
Asi v půlce letu ucítíme připravující se večeři😍, těším se na ní moc, i když vím, že z ní budu moct maximálně osahat příbor🤣. Ne, těším se na ní proto, že ji budu moct dát Martínkovi a on mi bude popisovat, jak chutná😅. Tuhle hru hrajeme moc rádi😍🤣.
Podává se buď kuře nebo těstoviny se sýrem. Dáme si 2x kuřátko a já si vytahuju chleba a představuju si, že je to to kuře👍. Moc si pochutnáme oba dva a pak zkoušíme střídavě spát:

Do Amsterdamu přiletíme úplně rozlámaní a nevyspalí🙈. Závidíme dvěma Čechům, kteří v Seattlu nasedli do letadla totál nakoupení🤣. My si nejdřív mysleli, že jsou postižení🤔. Pak jsme ale ucítili alkoholový závan a bylo jasno🙈. Takhle vožralé lidi jsme dlouho nezažili🤣🙈. Jediné, co je zajímalo bylo, kdy pojede letuška s nápoji a zda jim dolije dost vína🙈. Po večeři oba dva totálně vytuhli a těsně před přistáním ještě vypočítávali, zda stihnou v Amsterdamu ještě jednu skleničku, aby pak v Praze mohli řídit🙈. Do letadla do Prahy ale už nenasedli…Asi někde nad skleničkou usnuli🙈🤣.
My najdeme naší poslední gate, koupíme si kafíčko a na zemi posnídáme, i když je tu 13h00 odpoledne🤣:

Čekání je už dlouhé, já si na chvíli na zemi zdřímnu a když nasedneme do posledního letadla, tak na chvíli usne i Martínek🙏:

V Praze dosedneme v 18h30 našeho nového času🙏🙏. Nějak se nejdřív nemůžeme zorientovat, pořád připočítáváme devět hodin a nemůžeme se shodnout, co je za den🤣. Připadáme si jak mimoni, nevíme, zda můžeme věřit času na mobilech🤣, protože i hodinky ukazují jiný čas🤣. Zastavuju jednu paní, co přiletěla s námi, a ptám se jí, co je za den a kolik je hodin🤣🤣🤣. Paní mě sjede pohledem, zakroutí hlavou a s brbláním pod fousy odchází😫😅🙈. Cítím se uraženě, takové chování, my ale vážně nevíme v jaké jsme se to ocitli galaxii🤣.
U výdeje zavazadel najdeme hodiny, takže zjistíme, že je večer 19h00 a trošku se začneme orientovat😅🙏👍.
Máme trošku obavu, zda dorazil náš kufřík🙏, přecijen je to dálka a dvakrát musel přesedat chuděra🤔. Asi za 15 minutek se ale objeví na pásu a já jásám radostí, že mi přijely ty nové hadříky na uklízení🤩🤩:

Na letišti nás vyzvedne kamarád a doma jsme v půlnoci🥰😅.
Nejdřív ze všeho se vítáme s naší láskou🩷🩷, protože ta nás už od večera vyhlížela😍. Do kamery jsem jí v Amsterdamu poslala vzkaz, kdy dorazíme, ale protože si ještě trošku plete hodiny🙈, tak chudák čekala přes tři hodiny na obrubníku🤩.
Setkání je to dojemné🥰🩷🩷, Monty mňouká na celou vesnici, vítá nás vrtěním ocásku a chodí za námi jak pejsek😍:

Pak zaujme svou oblíbenou polohu a vypráví nám, co vše se tu za tu dobu stalo a co zažila😍🩷:

Pak jí vyprávíme my a Martínek se u toho cpe guláškem od maminky, který tu na nás také čekal😍🩷. Děkujeme hrozně moc, maminko, ten bodnul😘😘:

Martínek poté hned zalézá do postele, nespal přes 40 hodin, a já se ňunám s lásečkou a užívám si být prostě doma😍🩷:

Milí přátelé, milí čtenáři,

děkujeme vám za přízeň a podporu🩷, kterou jste nám na naší cestu přes oceán posílali🩷.
Také děkujeme všem andělům a to nejen letošním za pomoc, které se nám na našem trailu dostalo🩷. Děkujeme těm, kteří nás odvezli z trailu nebo na trail, těm, kteří nám dali jablíčko, nebo připravili trail magic😍, děkujeme americkému páru, který zastavil u silnice, vyskočil z auta a dál nám vychlazenou colu😍🙏. Děkujeme Brianovi, který nás ubytovali ve svém domě😍🙏, děkujeme těm, kteří se u nás zastavili a dávali nám peníze😳🙏🩷, které jsme ale nikdy nepřijmuli🙏. Děkujeme neznámému páru v Tehachapi, který nám zaplatil snídani🙏🩷, ale nemohli jsme mu osobně poděkovat, protože než jsme si pupíky nadlábli, tak odešel a my pak při placení zůstali jak opaření😳. Děkujeme všem dobrým lidem, kteří nám na naší cestě pomohli i pouhým zamáváním nebo slovy podpory🩷. Vážíme so toho tolik, že to slovy vyjádřit nejde🩷.
Děkujeme ale také našim českým andělům, kteří s námi v duchu naší cestu šli🩷. Ani nevíte, jaká to byla hnací síla, vaše slova povzbuzení,  podpory, útěchy a pochopení, to je ten největší dar, jaký nám hřebenovka mohla dát🩷. Děkujeme také moc kolegům z práce, kteří za nás práci na čas převzali a my si mohli v klidu ťapat🩷. Ohromně speciální díky patří mojí kolegyňce Daně Jezdinské🩷, která je od začátku mou největší oporou🩷. Mám Vás moc ráda a jsem Vám vděčná za vše🩷. Jste můj Anděl s velkým A😘🥰🥰
Děkujeme také naším rodinám, protože JEN A POUZE díky nim jsme se na naši cestu snů mohli vydat a dokončit ji🩷🩷🩷🩷. Máme vás moc rádi🥰🩷.
Hřebenovka nám také darovala přátelství na celý život🩷. Kamarádi, děkujeme, že jsme spolu i třeba jen chvíli mohli hikovat🩷. A ostatní hikeři, které jsme po cestě potkali, mají náš ohromný obdiv, a to všichni do jednoho👍. Cesta je opravdu náročná a to nejen fyzicky, ale hlavně psychicky…Trail je hlavně o hlavě a pokud se nezraníte, a nemusíte trail opustit, tak pokud to máte nastavené v hlavě, tak ho dojdete🙏. My s hlavou první rok hodně bojovali, ale nakonec jsme udělali to nejlepší rozhodnutí- stali se z nás section hikeři a my se tak mohli dvakrát vrátit a ťapat překrásnou krajinou, která nám doteď byť už jen z fotek a videí doslova bere dech🩷.

Trošku se bojíme, jak se zvládneme dostat do normálu, ale ono to nějak pomalu půjde🙏.

No a jedno speciální poděkování na závěr- Lucka, moje kamarádka a spolužačka a spolubydlící z vejšky nám shrnula hřebenovku v této krásné básničce😍🩷, děkujeme moc Luci😘😘:

Buřinov

Hřebenovko naše milá, letos jsi se propojila.
Tolik jsi nám toho dala, pár kilo sis za to vzala…

Od začátku začnem vhodně, bylo toho letos hodně.
Bouře, bouřky, buřinky, nemaj rády peřinky.
Nechce se jim jen tak spát, je třeba jít hromovat!
A nejlepší k tomu je- severní Kalifornie.
Stojí při nich anděl strážný,
vidíte je? Jedny blázny, rubou průsmyk za průsmykem, někdy tedy malém smykem, jindy zase lehký krok- vždyť už tu jdou 3. rok!
Nohy někdy nateklé, mají ale fusekle,
co si samy chodit umí, to pak člověk teprv čumí.
Výhledy to byly skvostné a co všechno tady roste! Pozor na dub trojlistý,
to máš pak bebí jistý.
Příroda je příroda, někdy těžká pohoda,
třicítky jsou jeden den, druhý sněží s přehledem.
Kouř pak zase vidíš v dáli, ohně se i sem tam báli.
Prodřeli se tenisky, jídlo vždy jen do misky- na talíře zapomeňte, z ešusu si kaši dejte.
Bylo i pár burgříků a zhulených chlapíků.
Ve stanu si pěkně spát, v noci hvězdy počítat…
Medvědů pak obří tlapy, najdou vedle svojí chaty!
I mouchy je potrápily, puchýře ty taky byly a bolavá zádíčka, snad pomůže mastička.
Sem tam také zero day, to pak na nic nečekej, vyprat, umít, odmáčet, pro zásoby nakráčet.
Sprchu aspoň 10x a na záchod 20x!
I andělů pár se našlo a když slunko večer zašlo, zvuky noci poslouchají, strach z medvěda trochu mají…
A přes tenkou celtu stanu, jedné noci takhle k ránu, to by neřek ani vševěd!
Do ucha jí funí medvěd!
Jindy zase někde venku puma číhá na Andrejku!
Nebo uvidí i z dáli, že přes cestu stojí krávy.
Vůbec se však nechtěj hnout, tak se snaží proklouznout.
Ani o píď, marná sláva, je to přeci jenom kráva…
Bát se tedy nebudou, i když…. radši obejdou…

Od Mexika ke Kanadě v dobré i horší náladě, ve zdraví i v nemoci, jim už není pomoci!
Jih a sever propojili, sen svůj takto naplnili.
Andrejko a Martine, smekám klobouk! Jémine!
Vezmete si svých pár švestek
a pak prostě jdete – respekt!

Luci, děkujeme moc😍🥰🩷.