Jak jsme se omylem kvůli šunce stali podezřelými🙈, aneb dlouhá cesta zpátky na trail🙂

21. 6. 2023

Noc na ruzyňském letišti byla výživná, spali jsme na zemi, jiná možnost nebyla, ale zvykat si musíme, tak nám to nijak zvlášť nevadilo. Akorát nás rušily neustále se otevírající dveře a lidi kolem. Takže ze spánku nebylo nic a my tedy jen čekali, až se budeme moct jít odbavit🙏.

Budík nastavený na 3:30 nebyl vůbec potřeba, já beztak do půl jedné psala článek, takže se ráno „budím“, jak hotová princezna🙈, ještěže ještě tolik nesmrdim🙏:

Zavazadlo odbavíme hned, jak je to možné – ve 4:10 a jdeme ještě zavolat rodině a asi potřetí se rozloučit, slziček bylo ještě málo😥. Mám s sebou udělanou svačinu, protože, jak se později opravdu přesvědčím, bude potřeba, na alergiky se v našich letadlech nemyslí 😥🙏. Budu jim muset trošku poradit, na rady jsem já totiž fakt dobrá 🤣. Paní u odbavení se ale pro jistotu ptám, zda moje svačinka může letět se mnou, paní potvrzuje, že samozřejmě ano a já zalituju, že sem neuďala ty řízky 😍, najednou se mi úplně změnil apetit🤣, na salát při pomyšlení na tu námahu, co nás čeká, chuť už nemám 😂.

Poté dvě hodiny čekáme na vyzvání k nalodění a v 6:05 vzlétáme směr Amsterdam, kde budeme přesedat do Seattlu. Let uteče rychle, ale já na sobě cítím, že něco není v pořádku. Na nesnesitelnou bolest uší při létání jsem zvyklá, na to že jsem pak i pár dní hluchá, také, ale já cítím, že mě bolí v krku a to fest😥. Lupu první aspirin, zase prášek, který jako jediný můžu a doufám, že je to jen ze stresu a z nevyspání 🙏. V Amsterdamu jsme asi o 20 minut dříve, což se nám hodí, protože chceme v klidu najít gate a nelítat po letišti jako pošuci😂. Zavazadlo se má samo přehodit do dalšího letadla, tak to díky bohu řešit nemusíme🙏. Po letišti ale nakonec jak pošuci stejně lítáme🙈, ale nakonec vše najdeme a v klidu si čekáme na další let.

A jak si tak v klidu sedíme, tak k nám přijde mladý chlapík s pojízdným stolečkem a že proběhne kontrola🤔, no dobře, když to potřebuješ, jsme psychicky připravení hned na několik kontrol, ale takhle mimo vymezený prostor? Dáváme pánovi své pasy a letenky, on se zeptá, zda letíme z Prahy a po našem přitakání prohlásí- byli jste vybraní na hloubkovou kontrolu, vemte si své věci a pojďte za mnou😳. No proboha, už je to zase tady, nevím, co děláme špatně, asi že letíme z té Prahy? Zbytečně na sebe totiž neupozorňujeme, spíš děláme, že nejsme a tobě se to panáčku nezdá 😥.

Jsme uvedení do prostoru, kde je asi 10 policajtů, ti nás změří pohledem a každému přidělí jednoho a jednu, já si aspoň v tuhle chvíli oddechnu, že i bez podprsenky a tím pádem s plochým hrudníkem poznali, že mi mají přidělit na osahávání ženu🤣🙏.

Požádají nás, ať všechny své věci odložíme na určené místo, dále si musíme sundat boty a už nás otírají všude možně nějakým hadrem. Mám stažený zadek, to ne že ne, takže mlčím a postupuji dle instrukcí. Hadr pak někam strčí a že budeme čekat. Dobře, na co ale? Za chvíli strojek pípne a že děkujeme, můžete jít. Začínám se obávat, co bude probíhat v Americe, když už tady v Evropě se jim na nás něco nezdá🤔.

Když nás pak spolu s ostatními vyzvou k nalodění, tak jsme v klidu, protože jsme přeci už omytí hadříkem, můžete nás teda v klidu pustit do letadla. Ale kdepak, pane Hakene, pojďte tady vedle, odkud letíte, máte vízum?🙏, samozřejmě vy neumíte číst?🙈 Celkem dlouhou chvíli něco ověřují v počítači a o mě se už pokoušejí mdloby. Nechte nás být, nic nepašujeme, chceme jen hikovat! Za chvíli Martina propouští a já doufám, že už vše máme za sebou ..kdepak🙈.

Let do Seattlu trvá dlouhých 9 a půl hodiny, usnout se nám nepodaří 🙈, snažíme se najít nějakou pohodlnou polohu, což ale v tak stísněném prostoru není absolutně možné. Zkoušíme se aspoň koukat na filmy, ale to mě zase ze sluchátek bolí uši, takže sem celá votrávená🤣. Jedinou zábavou je jít na záchod, to je úplná paráda smět si protáhnout nohy. Během letu se podávají dvě jídla, vždy výběr ze dvou možností a já si myslela, že když při rezervaci letenek není možnost nikam zadat informaci, že sem alergik, že to mají nějak vošéfované🙏, kdepak, vesele se podává vše, co obsahuje co nejvíce laktózy🙈, takže Martínek už je narvaný k prasknutí, přece se to ale nevyhodí 🤣:

V Seattlu dosedáme na zem v 10:30 místního času a libujeme si, že je to paráda, jsme tu totiž o asi 45 minut dříve, což nás později vlastně zachrání 🙏.

Nejdříve si jdeme vyzvednout své zavazadlo, snad přiletělo s námi 🙏. A jak si tak stojíme u pásu a vyhlížíme naše tolik potřebné věci, tak k nám přiběhne maličký roztomilý psík a já si s ním začnu povídat🥰. Psík najednou jakoby pšikne a v tom přichází paní policajtka a cože to máme v té tašce 😳😳. Omdlívám dnes už potřetí, já bych snad radši řešila střevní potíže po pozření laktózy než další setkání s kontrolou🙏. Otevíráme tašku a na paní se vykulí naše svačinka v podobě kaiserky se sýrem že? doplňuje pohotově paní… nevím, co mě osvítí, kápnout také pohotově božskou 🙏, a tak svěřuji paní, že je vylepšená o šunku ještě 🥰, jo takové dobré nápady já někdy mám 🙈. Paní povytáhne obočí a přesvědčuje se dvakrát, že opravdu šunka?? Kaiserku několikrát přetočí, tak hele, opatrně, dyk se celá rozdrolí 😆, psík vyskakuje půl metru do výšky štěstím, že to maso objevil a mně to v tu chvíli dojde…paní už vytahuje mobil a zapisuje si do něj, že Hakenovi měli ke sváče kaiserku se šunkou a pak se nás s úsměvem zeptá, kdo z nás se k té slavné housce přihlásí. Když mě Martin vidí, jak sem plochá, hluchá, nevyspalá, hladová a vyděšená, tak usoudí, že bude jeho, že situaci zachrání 🙏. Jsem mu opravdu vděčná🥰.

Paní s tím prevítem psím odchází vočmuchávat další cestující a my hodinu čekáme frontu na imigrační kontrole a děsíme se, co bude. Do USA totiž nemůžete přivézt žádné maso🙏, to my víme, ale u přípravy svačin jsem se asi zasnila a na tohle nemyslela. Když přijdeme k okénku, tak nás napadly jen dvě možnosti, co se může stát – buď nás obrátí směr Evropa, nebo nasolí pokutu jak Brno. U okénka je pán, takže prý budu mluvit já, Martin si ale asi ještě nevšimnul, jak vypadám🙈, teda krom mého vyděšeného výrazu🙈.

Pán nejdřív dělá jako by nic, o šunce ani zmínka😳. Nejdřív se vyptává, co tu budeme dělat, vysvětluji mu vše s nadšením, a v duchu si představuji to blbé kolečko šunky🙈. A pak to přijde- ukažte mi tu housku🙏, takže je to pravda, všem tu leží v žaludku 🙏, vezměte si svoje věci a pojďte se mnou. Ohlížím se za tím psem, že bych mu ji snad radši nějak tajně hodila, ale ten má teď starosti s jinými provinilci🙈.

Jsme uvedení na agriculture control, tam fronta jak blázen a my víme, že nám asi uletí poslední letadlo🙈. Odteď nemám ráda šunku 😭. Asi za 19 minut volají Martinovo jméno, tak teď už se dozvíme verdikt. Pán se zeptá, jak je to s tou šunkou🤣, já už nemám sílu vysvětlovat, jak se česká šunka omylem ocitla v Americe, pánovi ji podávám, ten ji vezme, vyhodí a s úsměvem nám popřeje šťastný pobyt v USA🤣🤣.

Nechápeme vůbec nic, popadáme saky paky, lehčí o jednu podezřelou svačinu a letíme na gate, odkud nám letí poslední letadlo směr Medford ❤️. Let stihneme, měl totiž 20 minut zpoždění 🙏🙏 a za hoďku a půl se ocitneme v Oregonu, kde náš trail letos začíná:

Z letiště dojdeme pěšky do Motelu 6 a jsme rádi, že jsme to vše ustáli, v pořádku doletěli a že jsme prostě konečně tady🙏❤️. Ještě skákneme do obchodu pro večeři, pro mě první pořádné jídlo po cca 18 hodinách🙏, a zalomíme to ve 20:00 místního času, u vás je totiž už 5 hodin ráno🥱🥱. Dobrou noc🥰.

PS: omluvte prosím případné chyby, sotva držím oči…🥱