2. DEN: Kearsage Pass, Glen Pass a snažíme se dostat do tempa🙏; míle 794,7
13. 7. 2024
Noc byla po večerním stěhování taková neklidná. Báli jsme se, že nás zase někdo s trapnou rezervací vyhodí🙈😅.
Totiž abyste tomu rozuměli, do Onion Valley jezdí spousta jednodeňáků, odkud podnikají kratší výlety. Toto místo není nijak daleko od Independence nebo Lone Pine, takže hlavně o víkendech je to tu narvané k prasknutí.
Takže bylo potřeba, asi, zavést rezervační systém…My si všimli, že u každého plácku je tabulka, kde je napsané křestní jméno a datum odkdy dokdy tu je.
Ale místo, které jsme si vybrali žádnou tabulku ani číslo nemělo🤔😅🙏, tak proto jsme se tam ušmrdolili, jinak bysme samozřejmě do zelí nikomu nelezli 🤣.
Místo, kam jsme se přesunuli, tabulku mělo, ale na dnešní noc na ni nebyl nikdo napsaný. To nás ale neuklidnilo, protože se dá očividně udělat i rezervace online🤦♀️.
Ráno máme budíka na 5h00, já bych jako ještě dál spala, je mi stále na nic, ale Martínek se už asi hodně těší 😍.
Tak se nedá nic dělat a jde se na věc🙏.
Ještě bych ale chtěla poděkovat pánovi v Tesle, že zachránil naše jídlo🙏🙈🙈. Totiž když sme se stěhovali, tak se stěhovali i naši méďuláčci, kteří byli zavření v bear boxu. Když sem ho otevřela, tak na pytli, ve kterém bylo jídlo navíc, seděla myš😳😳, která se stačila do pytle prokousat a pustit se do MÝCH oříšků😳😳😡. Ty mrško jedna ušatá, já ti dám!! Ani jsem nekřičela, když sem ji uviděla, jen jsem ji sklepla rukou a zachránila pytel🙏. Kdyby nás pán s peřinama nevzbudil a nevyhodil, tak o část jídla pravděpodobně přijdeme🙏:
Nejdříve proběhne snídaně, dojíme ještě pár zbytků z města a pak projíždíme ještě jednou celý bagl, zda s sebou natáhneme nějakou blbost, která by se tu dala vyhodit do koše. Vyhazujeme zde tedy zbytek pasty z domova, tričko, ve kterém jsem přijela, a zbytek vlhčených ubrousků, které nám dala na cestu moje sestřička 😪.
Zamáčknu slzu, beru to jako dárek od ní, ale ubrousky nemají uzávěr, takže je tu nechat musím😪. Promiň Dáni, posloužily ale perfektně, zbyly jen 4 kousky😘.
V 6h45 kontrolujeme místo, kde jsme spali, aby po nás nic nezbylo a dokonce i ještě trošku kulturně vyprázdnění 🤣, jsou tu suché záchody 🙏, se vydáváme vstříc letošnímu dobrodružství🩷.
Čeká nás cca 5 mil nahoru do Kearsage Passu, pak 2.5 míle ještě, abychom se napojili na PCT, pak další stoupání asi 2.5 míle do Glen Passu a pak se uvidí.
Pamatuju si, jak jsem si předloni při sestupu z Kearsage říkala, že ti hikeři, co stoupají nahoru, jsou chudáci 😪, že to je fakt děsně dlouhej a prudkej krpál🙏. A byla jsem ráda, že my už to zpátky stoupat nebudeme🙈. Jeli jsme totiž z tohoto místa už domů.
No a tak mě tu máte 🤣, jdu si to teda po dvou letech vyrubat😆:
Kopeček je to opravdu výživný, leje z nás, i když je pod mrakem, a i když občas sprchne, ale není to nic hrozného.
Nicméně jak mi není dobře, tak celou cestu mě to dráždí ke kašli a já jen doufám, že si neuženu zápal plic🙏😪. Beru další prášek, ať aspoň utlumím horečku🙏, prášek mi uleví celkově, tak se jde cca 3-4 hodinky celkem dobře🙏.
Martínek to na mě vidí, no a taky to slyší, tak zařazuje časté pauzy, za což jsem mu moc vděčná 🩷😘.
V Kearsagi jsme za tři hodiny, uděláme pár fotek, zavzpomínáme na kamarády🩷 a frčíme dál:
Na dnešek ale hlásí bouřky a my musíme být z druhého průsmyku už pryč, až přijdou, proto tolik spěcháme..Při našem úprku před bouřkou se nám ale Siera začíná ukazovat v celé své kráse, no posuďte sami😍:
V místě, kde se napojíme zpátky na PCT, ukládám kamínek od mé sestřičky a synovečků🩷. Děkuju vám moji milovaní, symbolicky jím začínáme naší letošní cestu😍:
Poté začne hodně drsné stoupání do Glen Passu, které nám dává teda zabrat😫, je těsně před bouřkou, cítíme ji ve vzduchu a vidíme zlověstně vypadající mraky🙏:
Nahoru to rubeme hodinu a půl a sotva popadáme dech, bouřka je nám v patách, vypadá to, že nás zastihne přímo nahoře😰.
Bohužel nemůžeme přidat, zastavujeme co 100 metrů😫😫, nevíme, co s námi je, možná ještě posun času, možná nadmořská výška, budeme zase přes 3500 m.n.m., ještě včera jsme byli daleko pod 1000 m.n.m., možná je to tím, že nám není dobře…No asi je fuk, čím to je, té bouřce musíme utéct 🙏. Na vrcholu jsme přesně v půl druhé a bouřka vypadá, že se na chvíli zastavuje o protější kopce🙏.
Dělá sem nám mdlo z té námahy a vedra, máme pocit, že omdlíme😰😰.
Ale musíme jít dál, teď to bude lepší, půjde, ne, poběží se z kopce, nesmíme zůstat ani pod vrcholem, zkusíme se dostat co nejblíže k tamdletěm stromům 🙏:
Dolu to jde lépe, ale terén je náročný, suťoviště, kameny, musíme dávat pozor, kam šlapeme. Kolem nás také pobíhají jiní hikeři, také běží do bezpečí🙏.
Máme celkem strach, hůlky dáváme podél těla, aby si z nás bouřka neuďála hromosvod🙏.
Asi za půl hodiny jsme dle našeho laického úsudku na bezpečném místě, odhazujeme batohy a odfukujeme, co to jde🙈🙈. To byl úprk teda🏃♂️.
Po asi čtvrt hodině vyhodnocujeme situaci- myslíme si, že už žádná bouřka nepřijde🙏, a vyrážíme dál na kempoviště.
Máme toho plný brejle a to doslova, začínáme mít zimnici, jdeme, co nám tělo dovolí, až konečně v půl 4 dorazíme ke krásným jezerům😍:
Nacházíme krásné rovné místečko mezi nízkými stromy, to kdyby přišla ještě nějaká bouřka, a stavíme stan:
Do Martínka se dává zimnice fest, balím ho do spacáku, ujišťuju se, že to není horší než to vypadá, a běžím pro studenou vodu, abych do něj dostala trošku energie v podobě elektrolytů a hroznového cukru🙏.
Když jdu k jezeru, tak potkávám skupinku asi 5 chlapů, vidí, že tápu, že nevím kudy pro vodu jít a jen čučí…Hiker by hned ukázal směr, kudy je nejlepší jít pro vodu🥰, toto hikeři nebudou, nezískávají si mou důvěru🤔.
Poradím si ale, cestu k vodě najdu, rychle přefiltruju 2 litry, budím Martínka, který mezitím usnul, a nutím ho vypít aspoň půl litru na ex.
Voda po chvilce zabere a jemu se dělá lépe🙏.
Pak si lehnu i já, ani mně není hej, a takto odpočíváme asi hodinu.
Sice nemáme vůbec hlad, ale jíst musíme, tak se do toho jdu pustit. Kuchařka roku se zase ukáže 😅🙈.
Podává se ramen polívka, zahuštěná bramborovou kaší a tuňák. Protože si tam nesypeme koření, tak že to osolím🤔.
Asi jsem zapomněla, jak se solí, už je to nějaký pátek (jeden🤣), co jsem byla v kuchyni, ujede mi ruka a…Bože to je dobrej blivajz 🤦♀️.
Martínek je ale gentleman a místo toho, aby řekl, že sem úplnej debil, tak mě uklidňuje, že sůl je potřeba 🩷.
Jako je, ale ne asi tak půl kila v každé porci🙈 . Soukáme to do sebe, až už nemůžeme, ale není tu koš, tak to sníst musíme. No tohle nás probralo 😅, chce se nám zvracet ne z vyčerpání, ale z toho fujtajblu 🤣.
Pak už se začne připravovat spaní a v půl 7 uléháme do hajan…
V 19h00 nás ale něco budí… Hlasitá hudba z repráků jako?…Cože? Tady a teď večer? Co to je za magory!😡 Je nám jasné, že to jde od té podivné skupinky, oni si sem normálně přijeli udělat mejdan😡. Sem, do toho ticha u krásného jezera?? Vy jste fakt padlí na hlavu! Chápu, že nemůžete vědět, jak dokáže být hiker unavený, ale i tak byste měli mít trošku toho respektu vůči komukoliv tady😮💨.
Popadá mě totální naštvání, sice jsem hrdinka🤣, ale ne zas taková, abych jim šla nabančit papuly, vyběhnu teda ven a hledám jiné místo…
Po chvilce nacházím pár krásných míst v dostatečné vzdálenosti od nich, burcuju Martínka a jde se OPĚT stěhovat🤣. Už zase komplet vše zabalit a přenést stan…To nám už fakt jde😅.
Za půl hoďky jsme v jiném pokojíčku našeho hotýlku a usínáme, jak když nás do vody hodí🙏🥱.