61. DEN- Forester Pass, nejvyšší místo na PCT, 4.009 m.n.m. nás pořádně proškolil🙈🙈, a MEDVĚD😳🙈; celkem 788.5 mil

19. 5. 2022

Tak teda jo, vstávat a cvičit🏃‍♀️, budíme se úplně rozlámaní po včerejším výstupu, ale nedá se svítit, musíme vyrazit co nejdříve, abychom došli k Forester Passu a přešli ho, dokud je sníh ještě zmrzlý🙏. No a vzhledem k tomu, že jsme frajeři, tak nám nějak nedošlo, že v 10h30 bude v tomto slunečném počasí sníh už na totální břečku🙈🤣, přejít pass ale musíme, jiná cesta není…

Ráno jsme na kempovišti zůstali samozřejmě sami🤣, kluci si sice nenačetli info ke stravování s medvědy🐻, ale info k přechodu pasů ano👍, takže už jsou dávno fuč, to my zase pohoda jazz a 3K- kávička, kašička, kakání🤣🤣, hlavně aby nás to nepřepadlo tam nahoře🙏🤣🙈.

Vyrážíme v 6h45 a stoupání to je drsné, přecijen se musíme dostat zase do 4.000 m.n.m. Já zas vypadám, jak kdyby mě v noci vycpali🙈, ale široko daleko nikdo není, tak si pobrukuju bububu sama pro sebe🤣:

Hned od rána se zase kocháme výhledy a nevíme, kam se dřív koukat😍, na cestu nás doprovází mrazivé počasí, takže se moc nezastavujeme, i když už bych zase jedla a klidně si dala rovnou oběd s večeří dohromady🤣🤣:

Nesmeky nejsou zatím potřeba, tak jsme rádi🙏. Po počatečním stoupání přecházíme vesměs do roviny a pak začínáme opět stoupat směr obávaný Forester Pass. Někteří hikeři mají s sebou i cepín, ten jsme si nepořizovali, letošní rok je na sníh velmi chudý, tak doufáme, že nám budou pro případnou záchranu stačit hůlky🙏🙏.

Funíme fest, já už melu z posledního, zkouším si zpívat do rytmu, ale nedostává se mi dech, tak radši zmlknu🤣, beztak je to falešný🤣. Na samém vrcholu dne jsme v 10h30 a když vidíme druhou stranu passu, tak se nám protočí panenky😳😅🙈, tolik sněhu?? Kde se tu vzal bože??😳. Nejdřív se vyfotíme, já ten vrchol zase obrekávám štěstím, že jsme to zvládli😅🙈 a pak nasazujeme nesmeky a jde se na sestup…

Hned první krok a Martínek se boří po pás do sněhu❄🙈, hned je nám jasné, že nesmeky jsou tady už k totálnímu prdu🙈:

Sníh je už tak měkký, že se boříme s každým krokem a já jen doufám, že ten, kdo vyšlapával trasu, věděl, kudy jít a že nezapadneme mezi nějaké kameny🙏🙏.

Jdu první, občas se zadaří po terénu klouzat🏄‍♀️, tak má člověk aspoň pocit, že se pohybuje rychleji…V jednu chvíli se otáčím, kontroluji, zda je Martínek v pohodě, když v tom se mi to vymstí a já zapadávám po pás do sněhu, bágl mě do něj ještě více zaráží a pravá noha se mi zasekává pod sněhem🥺😳🥵.

Začínám panikařit, už takhle máme své běžecké boty na žmach, o kalhotách ani nemluvím, mrznou mi holeně a teď sem tady zašprclá a nemohu se hnout🥺🥺, začínám křičet, ať mi Martin rychle běží na pomoc, jasně, v tomhle se utíká úplně samo🤔🙈, Martin je asi 50 metrů ode mě, křičí na mě, zda nemám zlomenou nohu, zda s ní mohu hýbat🥵.

Necítím bolest, tak asi dobrý, jen mi asi umrzne❄, už si představuju, jak mi ji amputují, protože nepůjde dostat ven😪. V tom se u mě objevují dva hikeři, kteří stoupají nahoru, nechápu, jak se tam dostanou, ale to je mi teď fuk. Odhazují bágly, udupávají sníh kolem mě, aby se ke mně dostali a neprobořili se a v tom už je u mě i Martínek a bez rozmýšlení začíná hrabat sníh kolem mých nohou, aby mě mohli vytáhnout🙏. Jeden z neznámých hikerů mi sundavá batoh, abych byla lehčí, až najednou sevření sněhu povolí a já vytahuju promrzlou nohu🙏🙏🙏, děkuji všem a rozbrečím se na celé údolí úlevou😪🙏:

Tak tenhle zážitek, ten sis PCT jako mohla nechat😛😛🙈, tohle rozdejchávám celé odpoledne. Jakmile se trochu oklepu, tak sestupujeme ještě níž a vaříme teplý oběd na zahřátí🙏, tahle kaše s hořčicí je v tuto chvíli nejlepší, co jsem kdy jedla, zkuste to někdy, to je vážně pochoutka😍🙏🙏:

Po obědě se vydáváme dál, zbývá nám ještě asi 6 mil, abychom se dostali blíže k dalšímu passu- Kearsarge Pass- který ale tentokrát slouží k východu z hor směr ressuply stanice- města Independence nebo Bishop. My bychom se rádi dostali do Bishopu, je větší a je tam více možností, no uvidíme, jak se tam zítra dostaneme🙏.

No a jak si tak šlapeme pěkně do kopce a to do pořádného, tak já jdu první a přemýšlím jak jinak než o jídle😍🙈. Pak mě napadne se otočit a zkontrolovat, kde je zbytek týmu…

Najednou vidím Martínka, jak má oči navrh hlavy a ukazuje na mě posunkama, ať zdrhám😳😳🏃‍♀️. Nemusím být úplně detektiv na to, abych pochopila, že se do svahu nedívá na pářející se veverky🙈🐻, zařazuju turbo rychlost a kopec doslova vybíhám🥵. Srdce mi buší, otáčím se, zjišťuji, že je mi Martínek v patách a když mě dožene, tak nadšeně vypráví, že viděl medvěda z PATNÁCTI metrů a že to byl macek😳😳. Já bych radši viděla ty veveřičky, ale chápu, že to musel být životní zážitek🙏. Bohužel byl Martínek také vyklepaný, takže omylem na mobilu při focení zmáčknul časosběr, takže je z fotky prd…

Celou dobu jsem přítomnost chlupáčů potlačovala do pozadí, a oni tu fakt jako jsou😳🙏, očividně jsme jim ale jedno, já kolem prošla a ani na mě neskočil, prý se na Martínka podíval a pak se otočil a odpochodoval směrem do údolí🙏.

To jsou dneska teda zážitky🙏🙈, ještě celí unavení vystoupáme k Bullfrog Lake, kde nacházíme naše dva kamarády hikery, se kterými jsme spali dnešní noc a znovu táboříme vedle nich…Ti jsou z medvěda nadšení a celou dobu se dívají do údolí, zda ho neuvidí😄🐻, já se raději nedívám🙈, kuchtím večeři hodně daleko od stanu a hlídám si, aby její vůně nešla ušákovým směrem🙏:

Do stanu zalézáme kolem 19h00 a já poslouchám, jestli se k nám to velké zvíře neblíží pro něco na zub😄🙈. Naštěstí nejsme ti, kdo si zase sype jídlo do postele, tak nás snad nechá v noci na pokoji😍🙏.

Usínáme ve 20h00 s myšlenkami na zítřejší burger ve městě😍😍 a já si objednám hned dva, to si v tu chvíli slavnostně přísahám😄🥰.