42. DEN: Městečko Mt. Shasta, regenerace a oslava narozenin; stále stejně mil

22. 8. 2024

Neplánovaná noc v motelu v posteli byla opravdu za odměnu. Ta včerejší mílová nálož a rychlost, jakou jsme ty míle ukrajovali, a sluníčko a mušouři s námi ale dost zamávali, hlavně teda se mnou. Po příchodu na pokoj jsme neměli ani sílu se vykoupat. Odhodili jsme bágly, rychle jsme si jen umyli nožky smraďošky a ihned upadli do naprostého kómatu.
V noci jsem se ale několikrát vzbudila…Jednak kvůli bolesti nohou, druhak kvůli bolesti rukou a pak kvůli celkové svalové horečce. I přes velkou zimnici jsem propotila naprosto durch všechno oblečení, ve kterém jsem spala, komplet celý spacák a prostěradlo pod sebou. Tak tohle jsem nejen tady, ale ještě nikdy nezažila. Do toho mě neskutečně moc bolela hlava, takže jsem se i snažila co nejvíc doplnit vypocenou vodu.
Ráno mě vzbudil Martínek, když si dával sprchu, ale já jsem nebyla schopná ani vstát. Bolela mě hlava, motala se k tomu a nohy jak kdyby nebyly moje.
Martínek si o mě začal dělat starosti, sáhl mi rukou na čelo, celá jsem hořela. No musíme mě nějak postavit na nohy. V pokoji je kávovar, tak začne připravovat kafíčko, kofein by mi možná mohl pomoct?. Nevíme, zkusíme.
Vůně kafíčka se začne linout po celém pokoji, kafíčko dostanu přímo do postele a v hrnečku🩷, a za chvíli se mi dělá lépe:

Pak si připravíme snídani, kterou také sníme v posteli a za chvíli už je nám lépe oběma:

Martínek únavu také pociťuje, ale je na tom lépe než já. A víte proč? On má totiž dnes narozeniny a moc se těší na oslavu.
Také nám došlo, že poprvé má narozeniny dva dny. S časovým posunem je měl už vlastně včera, takže to si nadělil postel, a 22.8. je tady až dnes, takže mu nadělíme…. burgříka. A protože se mi už dárek pro něj do batohu nevešel, tak třetí oslava proběhne ještě doma.
Chvilku se ještě ale šmrdolíme v posteli a plánujeme, co dál…Už zase. Letošní hřebenovka je, co se týče plánování kvůli počasí, taková náročnější. Od zítra se tu čeká velký déšť, bleskové povodně a ve vyšších polohách hlásí sníh. Super, to jsme tu letos ještě neměli. No, dnes bude zero a zítra, kdy má být počasí nejhorší, zkusíme přejet do Yreky. Tam jsou levnější hotely, a budeme hlavně hledat někoho, kdo nás pozítří převeze do Seiad Valley, odkud pošlapeme poslední úsek, a spojíme tak všechny tři roky v jedno PCT🩷🩷.
Ano, nebudeme mít v nohách všechny míle, které byly v plánu, ale přírodě se neporučí a takhle to prostě mělo být…🩷 Trail nám tak ale otevírá ještě jedny dveře…My ho musíme propojit celý, takže se sem jednou vrátíme a zbylých cca 500 mil dojdeme. Náš sen tedy ještě nekončí…Alespoň ne prozatím.
Tak dost smutnění a jde se do města slavit.
Začneme se vypravovat, ale jakmile si začneme oblékat naše smrduté svršky, tak nám dojde, že takhle na oslavu jít nemůžeme, to by nás hned vyvedli ze dveří ven, oslava neoslava. Tak nic, spolkneme na chvíli slavnostní slinu, vše naházíme do pytle a Martínek jde do prádelny. Já vím, že praní prádla je spíše ženská záležitost, ale tady je to vše navázané na mobilní aplikace a s tím já se teda moc neka. Takže tu chodí prát Martínek a já mu jsem za to moc vděčná. Dnes obzvlášť, během té hodinky ležím v posteli, piju kafíčko a jsem ráda, že mohu být v klidu a teple a že tu nejsou mušouři.

Po hodince se Martínek vrací, prádlo je krásně voňavé, a poprvé, co jsme tu asi 5x prali, tak je i suché:

Některé sušičky nám prádlo moc nevysušily a my museli dosušovat ještě na pokoji nebo po cestě sme si mezi naše bágly natáhli šňůru, vše připevnili kolíčkama, a sušili za chůze. Jojo, take less, do more. Prádlo pak krásně vonělo sluníčkem a větrem a to se pak úplně jinak nosilo.

Takže po vyprání vybírám své nejlepší fialové tričko, Martínek své nejlepší žluté a jdeme do víru města.
Mt. Shasta, městečko, které nese stejný název jako velikán, který ze své výšky přes 4.300 m.n.m.na město hrdě shlíží, je jedno z těch větších a krásných, které jsme tu navštívili:

Po procházce zaplujeme do vyhlášeného podniku Yaks, kde to roztočíme. Martínek si dává pořádnou nálož a já se těším na chleba se sýrem:

Počasí se ale začíná měnit a už je o dost chladněji, sníh se blíží, což nám potvrzuje i yr.no, tak to jsme na to teda zvědaví.
Po obídku se vydáme zpátky do hotelu a bouchneme na ty třicetiny šampaňské a hřejeme se trošku na sluníčku, dokud to jde:

Po přiťuknutí na Martínkovo zdraví se „doma“ ještě napucne zmrzlinkou, a já jsem moc ráda, že si ty dvoje narozeniny užil. I když na zemi:

Bohužel ještě ale nemáme nikoho, kdo by nás vzal do Seiad Valley, tak jsme trošku nervózní.
Na fb napsal nějaký Brian, že v pátek pojede přes Shastu, a že má místo pro 4 hikery, ale neozval se nám ještě zpět.
Večer v 19h00 mi ale pípne zpráva, že místo má, a že nás samozřejmě vezme. Hned si voláme, my mu říkáme, že ještě musíme zkontrolovat, zda mají v kempu v Seiad volnou chatku, protože má sněžita on že jako proč, že budeme spát samozřejmě u něj, pokud nam nevadí pejsek. No nevadí. Padáme do mdlob, tohle není prostě možné. Někdo si domů vezme úplně cizí lidi jako.

Děkujeme mu hrozně moc, ještě si to promyslíme, nechceme nikoho obtěžovat…Ještě nikdy jsme u anděla nespali, nechali jsme se jen odvézt z nebo na trail, a vždy za to zaplatili, pokud to anděl přijmul. Zítra se tedy, až nás asi v 15h00 vyzvedne, domluvíme. Ještě nám řekne, že ale nechce žádné peníze, že to vše dělá zdarma a prostě proto, že chce🩷.
Chvilku nejsme schopni ničeho, někdo nám nabídl spát u něj doma, i když nás vůbec nezná. Tohle je neskutečné a ještě jednou neskutečné. Jsme jak opaření, ale hrozně moc vděční🩷, tohle dělá trail trailem, ti ochotní andělé všude kolem🩷..
Do postele uléháme s krásným pocitem a doufáme, že tuhle ochotu, štědrost a pohostinnost budeme moct nejen Brianovi jednou oplatit🩷.