41. DEN- anděl z nebe poprvé a podruhé😍, kotník špačkuje, Tehachapi, Mojave a další burger do sbírky😍; celkem 558 mil

Je ráno, 5h30, Martin se budí jako první a ptá se opatrně, zda žiju. Asi se bojí, že začnu vyvádět a že budu chtít domu…. Kdepak, jsem neskutečně šťastná, že ta noc je za námi a že jsme ji přežili. Ne, nebyl to sen, rozhlížím se kolem sebe, kde jsme to večer zakempili. Spali jsme v kopci, jen na tyveku, karimatky po svahu sjely, Martin nám ale dal pod nohy kus spadlého stromu, tak se o něj zastavily. Udivuje mě, že jsme vůbec usnuli, ale děkuju za to, vypadáme jen jako poloviční vyvoraní čipmani…A ti opravdoví, ti nás ani v noci nenavštívili, kdo by taky vylejzal, to jen Hakenovi si dali maratón ve vichřici, proč ne, přeci nebudeme jen tak ležet, že jo.

Kontrolujeme škody, zranění a ujišťujeme se, že jsme nikde nic neztratili, vypadá to, že máme vše. Dáváme vařit vodu na snídani, k silnici to ještě nějaká míle je, tak abychom nešli hladoví. Noha mě bolí, ale vypadá to jen namožené, snad pomůže mast Traumaplant. To ale až si umeju nohy, teď by se mohla leknout a nepůsobit.

Vyrážíme v půl 7 a zase je na co koukat, tolik větrníků kolem, až dostáváme chuť na ty opravdové, se šlehačkou a hned několik, no třeba někdy jednou, zase doma:

Jdeme celou dobu z kopce, nikde nikdo, pohádka, kam se podíváš, ta noc jakoby nebyla, jen kotník mi ji připomíná….

U silnice jsme před 9h00, řešíme, jak budeme do Tehachapi stopovat, máme tam balík z Amazonu, na lavičce se dozvídáme instrukce, odkud je stopování nejlepší a kde se dá koupit travka, no děkujeme za tuto informaci, když v tom se zjevuje stará paní a že nás vezmea hodí až na poštu, která je nesmyslně úplně mimo město. Zase zázrak, trail angel, kterého nám trail poslal v pravý okamžik, nasedáme a paní je na špinavé hikery připravená- na sedačce je hadr jak pro pejsky, ale to nám vůbec nevadí. Rozjíždíme se a najednou to ucítíme, bože nám smrděj nohy i přes boty, doufáme, že to paní necítí…Za chvíli však nenápadně otevírá okno, je to jasné, snad nás ale nevyloží. Snažíme se moc nehýbat, abychom ten smrad moc nepodporovali:

Paní Anděl nás hodí na poštu a dokonce na nás počká a vysazuje u podniku, kde dělají veeeeeelké snídaně, děkujeme mnohokrát, dáváme jí na benzín a už nás milá obsluha usazuje do rohu v zadní místnosti, nebereme to nijak zle, naprosto to chápeme, jsme fakt hiker trash, Martin prochází super transformací:

Objednáváme si vaječné omeletky, kafe dostáváme jako PCT hikeři zdarma, pozornost podniku, děkujeme moc!!a postupně se u nás zastavují ostatní hosté, gratulují, vyzvídají a skoro čekáme, že budou chtít naše podpisy, tady jsou PCT hikeři fakt za atrakci, je to velmi milé:

Když do sebe snídani naboucháme, tak přijde obsluha a oznamuje nám, že nám ji jeden z hostů zaplatil, že už nic platit nemusíme, jako cože? Nevěříme vlastním uším, ptáme se, kdo? Prý ten pár, co seděl támhle u stolu, ale už odešel…Tohle není prostě možné, jsme doslova v šoku, rádi bychom jim alespoň poděkovali, ale obsluha je nezná….Neskutečné, ještě teď se nám tomu nechce věřit, děkujeme moc! I když je už nikdy neuvidíme…

Po snídani dáváme milé obsluze alespoň dýško a ta si nás s naším dovolením fotí na své stránky, nevím, buď vypadáme hodně dobře, nebo fakt hodně blbě, jsme jak v jiříkově vidění, upravuju si aspoň vlasy a doufám, že nemám mezi zubama kus fazole ze snídaně.

Pak už čekáme venku na sluníčku na autobus, který nás má dopravit do motelu v Mojave…Víte, jaké máme plány na ty dva dny? Ležet a jíst a ležet a převalit se na druhý bok a zase jíst.

Městečko Tehachapi je pěkné a rušné, asi by bylo pěkné tu zůstat, ale recenze na místní hotely jsou velmi špatné, proto jedeme do Mojave, navíc v Mojave se prý může hulit, v Tehachapi ne, i tuto informaci se dozvíte jen tak z plakátu:

Autobus má zpoždění, ale doveze nás do Mojave, kde bych teda sama nešla ani za zlatou cihlu, dobrý doupě. Martin naštěstí objednal Motel 6 u letiště a hned blízko něj je jak obchod, tak burgrárna, takže se po městě potulovat nemusíme. Součástí motelu je i prádelna, tak hážeme do pračky vše, co můžeme a litujeme, že tam nemůžeme dát i boty, v nich nám totiž ty nohy musej zákonitě shnít, už ale jen cca 150 km, pokud vše dobře půjde…, pak je vyměníme, po 1.000 km už moc parády neudělají, bude nám jich líto, asi by zasloužily slavnostně spálit, no ještě to jejich přeřazení do důchodu musíme nějak pokoumat.

Martin si je chtěl poslat domu, jako památku, ale to jsme vzhledem k jejich smradu vyloučili, myslím, že by nás za tu troufalost i zavřeli.

Jakmile je oblečení suché…tak hádejte….další je tam, i když já opět odmítám, tohle můj žaludek už nedává, dávám si „jen“ hranolky a to jen kvůli kaloriím..: