39. DEN- co to je zase za zvíře😳🙏, Skykomish, sprcha první, druhá a třetí😍🤣; míle 2466, 7

31. 7. 2023

Večer po ulehnutí si libují všechny části těla, že už se nemusí hýbat🙏, dáváme zabrat nejen nohám, ale hlavně zádům, jak jsem psala, od zad mě bolí levá ruka až ke konečkům prstů, které občas necítím😥. K tomu mi nějak přeskakuje klíční kost, tak jsem zvědavá, kdo mě po návratu sešroubuje do původního stavu🤣🙏.
Martin trpí také, bere na bolest zad ibalginy, a zlobí ho levé chodidlo😥, takže snad se vše po návratu zlepší🙏. Blbý akorát je, že jeho rozbitý batoh zádům úplně neprospívá, tak to ještě budeme asi muset nějak řešit😩.
Zpět k večeru…Usínáme okamžitě, taky aby ne, tři medvědi, pro nás mílové nad maximum a zjištění, že jsem kluk🤣, to člověka uspí🤣. Navíc, jak zajde sluníčko, tak je celkem zimička, takže se pěkně zavrtat, na hlavu čepici a spát až do rána🙏.
Jo kdeby… V půl čtvrté mě vzbudí divný zvuk…Jak kdyby se někdo dostával do našich méďulákových spíží😳, potichu vyskakuju, Martin se budí také, ale zjišťujeme, že se vedle Roses asi jen napil z plastové flašky🤣🤣.
Ve čtyři hodiny se budím znovu…Chce se mi zvracet😥, včera jsme mohli více jíst, protože nás dnes čeká město, a asi jak nejsme teď zvyklí jíst tolik, tak to žaludek nedává😥. Hrabu smectu a doufám, že nebudu muset jít ven blinkat, ještě bych si poblila čelovku🤣 a vokousal by mě u toho medvěd🤣.
Usínám…a za dvacet minut mě budí zvuk kopyt🫣, tak a už toho mám tak akorát😤, chci spát a neřešit blinkání a zvířata, co nám lezou do předsíně🤣.
Zaposlouchám se pořádně, ano je to něco většího, ale medvěd ne, prostě nějakej srnec, co vyhlíží východ slunce🙏, toho nezajímáme. Zkouším usnout, ale už se mi to do budíku moc nepodaří, no nic, jde se vstávat a cvičit🥳.
Převléknu se z pyžama, nahodím péřovku, svou růžovou zástěru, míň smradlavé ponožky, učešu se prstama a jdu posbírat do lesa naše dětičky🤣. Najdu je v pořádku na svých místech, vidím, že žádnou újmu neutrpěly🙏, tak jdeme společně vařit snídani😍.
Dnes se podává….. kaše😍, uhádli jste🤣. Snažím se být co nejvíc potichu, vařím kousek dál od stanů, protože Roses ještě spí a jak slyším z našeho stanu, tak Martin taky🤣. Ten už to ale chudák nemá moc na dlouho😆.
Jak se již od Oregonu stalo zvykem, tak se snídá ve stanu, dnes je to kvůli zimě. Od jezera jde chlad, takže se ještě balíme do spacáků a vychutnáváme si oblíbenou ovesnou kaši.
Po snídani to ale začne svištět, umýt nádobí, zabalit, sbalit mokrý stan, nafiltrovat vodu a jde se na to🏃.
Při odchodu ještě ze stanu vylézá Roses, to už se objevuje zpoza hor i sluníčko, tak mu trošku závidíme tu nutelu se slunečními paprsky😍:

Nejdříve nás dnes čeká stoupáček, pěkně na zahřátí, ale není dlouhý jako předešlé dny, takže ho máme za chvíli za sebou a už se kocháme😍:

Po 4 mílích už máme hlad🙈, no to brzy, většinou to vydržíme až aspoň do pěti někdy i šesti mil, když se hodně kousneme🫣, takže zastavujeme a představujeme si, že je ta tyčka stokrát větší🤣. Martin kontroluje ještě trasu a zjišťuje, že když půjdeme alternativní trasou, tak budeme ve Skykomishi po poledni a stihneme vyzvednout balík s jídlem😍. Balík totiž, který je třetí v pořadí na trase, nám chtěli dnes vrátit 🫣, nepochopili jsme proč, ostatní na nás čekaly a jeden ještě čeká🙏. Přes našeho trailového kamaráda z loňského roku, Sultána, určitě si na něj pamatujete😍, jsme požádali jeho kamarádku Monicu, jestli by na poštu nezavolala a nezkusila domluvit prodloužení balíku🙏. Monica byla tak ochotná, že to zařídila a balík na nás má ve Skykomishi čekat🙏.
Nicméně čím dřív ho budeme mít v ruce, tím líp, takže se rozhodujeme pro alternativu a pádíme směr civilizace🙏. Do Stevens Passu se vrátíme, ale až budeme mít zase nařachané méďuláky😂.
Ubytování v Passu je sice možné, spousta hikerů tam zůstává a jedou si nakoupit do Leavenworthu, my bysme se tam také chtěli podívat, ale s mezizastávkou ve Skykomish by zero day vůbec nebyl a my si chceme odpočinout a jeden den VŮBEC NIC NEDĚLAT🙏.
Čeká nás tedy místo 17 mil nakonec jen 11, a to znamená jediné, že budeme brzy hodně jíst😍😍.
Na silnici, která vede krom jiných měst i ze Stevens Passu do Skykomishe, jsme lehce po poledni a zkoušíme stopovat, akorát že je to možné jen u výjezdu z parkoviště a ten je v zatáčce, takže to tu auta valí takovou rychlostí, že nás ani nestačí zahlédnout🙈. Na parkovišti je hodně aut, ale to jsou turisti, kteří šli na výlet, a budou se vracet až odpoledne a to tu do té doby vystojíme ďůlky😭.
Zkoušíme stopovat půl hodiny, až se rozhodneme volat uber. Je tu velmi slabý signál, prekvapivě🤣, takže když už ho objednáme a zaplatíme, tak jízdu nikdo nevezme, a my nemáme zase nic😥:

Jdu zpět na parkoviště a zkouším přemluvit prázdná auta, aby se v nich objevili lidi, když v tom na mě Martin křičí, ať utíkám k němu 😳😳. Normálně mu zastavil týpek, který ho teda nejdřív skoro sejmul🤣, ale máme odvoz😍.
Pan řidič je teda řidič roku🤣🙈, neudrží se ve svém pruhu, najíždí do svodidel, až údržbáři, kteří opravují část silnice, uskakují do škarpy🤣, ale do Skykomishe nás odveze🙏😍.

Dáváme mu peníze na benzín, ale nevezme si vůbec nic, že vozí hikery pro radost❤️, děkujeme, jste náš skykomishský anděl❤️.
Skykomish je malé městečko, které nám ale hned učaruje, jednak je to po dlouhé době civilizace, a druhak je tu krásně🥰:

Nejdřív si dáme u obchodu pivko a pak jdeme zkusit najít ubytování, je tu jeden hotel, tak snad🙏.
U Cascadia Inn jsme za chvilku, všechno je tu kousek, a pokoj dostáváme😍, sice až v 15:00, ale to nám nevadí, aspoň stihneme oběd🥳🍔:

Po obědě nás pan majitel ubytuje, my dáváme hoooooodně dlouhou sprchu, pak druhou a i třetí😂, a do večera sedíme na příjemné zahrádce a jsme rádi, že zítra máme ÚPLNÝ zero day🙏. Stihli jsme totiž dnes i poštu🥳, takže zítra nám zbývá jen vyprat a lelkovat😂.