38. DEN- Tak můžete hádat…., jo a dohnali jsme Rosese🥳🥰; míle 2448, 2

30. 7. 2023

Opět se opakuje stejné ráno jako ta předchozí…Budík nás hned po ránu vytočí tak, že ho posouváme třikrát🙈, a to jsme chtěli vyrazit aspoň o půl hoďky dřív, abysme aspoň dnes zkusili dohnat Rosese🙏. Víme z jeho včerejší zprávy a ze vzkazů od Sobo hikerů, že spí pět mil pod námi u řeky, kam už jsme včera neměli sílu dojít.
Hrabu se z polovičního tepla po půl šesté, snesu méďuláky a pytel na jedno místo a začnu vařit.
Ve Snoqualmie Passu neměli plyn🙏, ale našla jsem jeden mini a poloprázdný v hotelu v hiker boxu, tak snad vydržíme. Nejdřív vždy vařím kafíčko, plyn ale jako když nejede, takže mi to trvá věčnost 😡, nic, měním ho za větší a to už to bublá hned🥳.
Nikdo s námi nakonec nespal, tak se na kempovišti můžeme pěkně roztahovat🤣 a v 6:45 vyrážíme vstříc novému dni…Kdybysme věděli…

Ráno nás čeká 5,5 mil k řece pod námi, takže to dost ženeme, protože víme, že Roses vyráží až kolem půl 9, takže je šance, že ho doženeme🙏. Sestup je ale náročný, na trailu je kamení a kořeny, takže musíme dost dávat pozor:

Tesně před řekou potkáváme hikera, kterého se ptáme, zda Rosese neviděl, prý před pěti minutami🙏🙏, jupiiii, máme ho🙏😍.
Dole jsme v 8:40 a nikde nikdo😳, tak to bylo těsné😥, dáváme tyčku, filtrujem vodu a jdeme si pro změnu procvičit nožky při stoupání…Ještě narážíme na most, kde by se taky dala nabrat voda, ale my máme dost, tak se nezastavujeme.
Jdu první, nijak zvlášť se nerozhlížím, trail se stáčí doprava a já najednou vpravo od sebe zaslechnu praskání větví…Je mi jasné, že to čipmánek nebude😳, otáčím se tím směrem a najednou vidím velkou hlavu🫣🫣. Uši to má dozadu, jako když je naše Monty naštvaná, v první chvíli si myslím, že je to vlk, tak se trošku zklidním, když v tom se to na mě otáčí a já vidím medvěda😭😭🐻🐻. No potěš koště😩😩😳😳😳. Najednou slyším a koutkem oka vidím, jak něco rychlého, vlevo ode mě, přebíhá trail a skáče to na strom a šplhá nahoru😳😩. Omdlívám strachy, začnu se třást, druhý medvěd jako proboha!!! a ze stromu na mě čučí🙏🙏:

Hlavou mi proběhne snad úplně vše a zároveň nic, netuším vůbec, co dělat, je mi ale jasné, že když dvě medvíďata, tak máma je někde tady🙈. Otáčím to, snažím se nepanikařit a jen doufám, že ani jedno z medvíďat nevydá směrem k mamince žádný zvuk, kterým by vyjádřilo strach nebo leknutí.
Neohlížím se a mažu to zpátky k Martinovi, ten na mě hned pozná, co jsem potkala, podívá se za mě a na stromě vidí jedno z medvíďat , rychle bere foťák a ještě má tu odvahu ho vyfotit🙈🙈. Začneme na sebe záměrně hulákat, křičíme že tam sou medvědi, že musíme jít pryč, jinak nás jejich máma rozcupuje, doufáme, že to uslyší a odpochodují někam hodně daleko. U mostu, který jsme před chvílí přešli, se zastavujeme a cítíme se víc v bezpečí🙏. Nevíme ale, jestli nás ochrání, až se na nás požene rozzuřená medvědice, která za každou cenu bude chránit své děti🙏.
Co teď?? Tak víme, že se má dělat hluk, abysme je vyplašili, začneme volat cokoliv nás napadne, boucháme hůlkama, děláme co největší hluk, snažím se najít rolničku, ale třesu se tak, že nejsem schopná rozepnout zip u kapsy na bederáku. Martin se mnou zatřese, dělá se mi mdlo😭😭, ale trošku se zklidním.
Stojíme a křičíme jak na lesy na celý les asi deset minut a pak se nedá svítit a musíme zkusit jít dál. Jiná cesta odtud není😥, doufáme tedy, že se lekli a utekli🙏.
Jakmile se rozejdeme, tak se mi podlamují kolena až u kotníků, jsem naprosto vyděšená. V místě, kde jsem je spatřila, nejsou, ale slyšíme praskání větví. Martin se ohlédne a vidí mámu, jak žere borůvky a hraje si s keřem🙏, medvíďata se asi někam schovala, mámu hluk netankuje. Chce se mi samým strachem zvracet, snažím se jít pomaleji než úprkem, ale nedá se to zastavit, pud sebezáchovy je silnější než já😥🙏.
Rubeme to asi kilák, ohlížím se, až mě bolí za krkem, ale medvěd za námi neběží🙏. Zastavujeme a vydýcháváme se a já se konečně maličko zklidním.
Jako věděli jsme, že tu jsou všude kolem, ale mysleli jsme, že jsou plachý a že se lidí bojej. Také jsem doufala, že když už medvěd, tak jeden samotný, starý, kterému budeme buřt, ale že potkáme rovnou tři a k tomu tu nejhorší možnou variantu- mámu medvědici s medvíďaty, které brání za každou cenu, to je na mě příliš 😩.
Jsem ráda, že jsem je nepoblila sojovou tyčkou, stačilo málo🙈😭.
Od místa, kde jsme potkali to, co jsme nikdy potkat nechtěli, se vydáváme do stoupáčku, který dáváme levou zadní, no tak jo, medvědy na nás🙈:

Oběd, i když na něj nemám vůbec chuť, si chceme dát u zdroje vody a jak k němu dorazíme, tak….JE TU ROSES!😍, dohnali jsme tě kamaráde😍. Radost máme všichni tři neskutečnou, on je už na odchodu, ale domlouváme se na dnešní stanování a dnes tam opravdu dojdem🙏. Bude to sice dnes 24 mil, ale raději budeme spát s někým, než sami v medvědově🤣.
U oběda jsem ještě trošku vyplašená, ale pak si řeknu, že doteď sme jich potkali stovky, akorát jsme je neviděli, takže, Andreo, koukej zklidnit hormon a užívej si tu nádheru kolem 😍:

Kolem 16:00 přicházíme k brodu řeky. Paní, která jde proti nám, nás varuje, že je to velmi nebezpečné, že se musela celá svléknout🙏, tak jsem zvědavá, co tam na nás teda čeká😳.
Přijdeme k řece a tam krásně naskládané kamení, jen přehopkat🤣, tak nevím, co paní měla na mysli, asi zabloudila🤣. U řeky je i Roses, který si tu dával pozdní oběd, tak společně přebrodíme tu hrůzu🤣, vody až po uši🤣, a vydáváme se na posledních pět mil k Deception Lakes:

Poslední krpálek ke kempovišti nám dává zabrat, proti nám jdou hikeři, kteří mě pozdraví „Hello boy“😳😳🤣🤣🤣, a já už mám dneska vážně dost🤣, tři medvědi, 24 mil v nohách a už mi říkají CHLAPČE🤣🤣:

Na kempovište svá těla dosuneme v 18:30, dáme společnou večeři a se západem slunce uléháme s myšlenkou na to, že zítra se MOŽNÁ vysprchujeme😍😍: