34. DEN: Zase úplně zarostlý trail, opičí dráha k tomu🤦‍♀️, a potkali jsme hikery😍😍; míle 1468.1

14. 8. 2024

Krásné dobré ráno😍. Budíme se krásně vyspalí a odpočatí, a tak máme hned od rána dobrou náladu a těšíme se, co nám dnešní už 34. trailový den připraví🥰. To to letí😳. Vždyť jsme teprve před pár dny začali ťapkat🙈.
Rozhodnu se tedy hned po probuzení napravit včerejší nepovedený pokus o záchranu pytle😅🙏 a vydávám se ho úspěšně vydolovat ze stromu aspoň dnes, abych dostala zase pochvalu🤣🙏.
Beru čelovku, je tu totiž tma jak ve sklepě😳, a pak si to hned za první zatáčkou rozmyslím, hrdinka🤣🤣, protože se tady sama bojím😅🤣. Martínkovi to bylo jasné, takže už se mezitím oblékl, a jde pro pytel raději sám😍👍. Tak budu bez pochvaly, ale to přežiju😅🙈, hlavně že se o pytel nemusím přetahovat s medvědama🐻🐻.
Ja mezitím sesbírám méďuláky, najdu ingredience k snídani a pustím se do přípravy vaječné omelety se spoustou zeleninky😍. Snídaně voní na celý les, zvířátka se sbíhají, protože tohle tu ještě neměla😳, taková vůně, tolik dobroty🤩. Zvu je všechny na hostinu, na každého se dostane, nebojte😘. Jen se úplně nechci dělit s medvídkama🙈, pokud teda nevypadají jako kočičky🐱🙈.
Pak procitnu ze sna, natáhnu více nosem🤢🤮, a ucítím ponožky🙈. To jak větřík fouknul údolím, tak se tu rozlinul ten nevídaný a pro zvířátka neobvyklý a nový…SMRAD🤣🙈. Proto se přišla podívat, lekla se kontaminace🤣🤭🤭. Chudáci zvířátka, rychle utíkají pryč, jinak pojdou🙈.
Omeleta se teda nekoná, koná se zase kaše😍, ale i za ní děkujeme🙏.
Pak se klasický vyšmrdolíme a na trail se vydáváme v 7h00.

Trail si s námi následující dva dny pěkně pohraje a vyzkouší naší trpělivost😫🙈. Hlavně teda tu mojí😫🙈. Martínek je tentokrát ten, který je nad věcí🩷, a já ta, která dává svou beznaděj hodně nahlas najevo😫🙈. A kdyby to křoví a popadané stromy a ty mušky, co nás dnes totálně potrápily, uměly znakovou řeč🤣🤣, tak by se naučily jediné sprosté slovo, které bych jim tou znakovou řečí ukázala😅🙈.
No pěkně popořadě…🙂. Vydáváme se nejdřív hlubokým lesem a křovím do stoupání, které není ale zas tak hrozné🙏. Začátek dne se zdá být tedy slibný😍. Sluníčko tolik nepere a my vidíme, že bysme se za chvíli mohli dostat trošku výš😍:

Jenomže jak se dostáváme výš, tak se nám přes cestu staví popadané stromy🙈, a někdy je vážně mazec je přelézt🙏. Občas musím i sundat batoh a podat ho Martinovi, protože jinak by mě při přelézání obkročmo přes strom zamáčkl někam na druhou stranu zeměkoule🥵:

Když překonáme pár popadaných stromů, tak se nám zase postaví do cesty takové křoví, že máme někdy pocit, že se přes něj nemůžeme vůbec dostat😅😫, a já už někdy opravdu nemůžu, už nemám sílu přelézat všechny ty překážky😫😰, bolí to někdy opravdu moc😰😰.
Trail je tady občas tak zarostlý, že je nám líto, že jsme si s sebou nepřibalili motorovou pilku, abysme to tu trošku zkulturnili😫🙏.

Ke všem překážkám na cestě do nás pere sluníčko tolik, že já nejsem schopna jít ani v sunhoodie natož v dlouhých kalhotech, jinak bych umřela vedrem🥵. Takže ty keře, které se rozhodly zabavit úplně celý trail jen pro sebe, nám rozedírají nohy a ruce do krve😰. Nebudu si tu vymýšlet pohádky, mám toho dnes úplně plný brejle😫🥵. Když se asi posté zaseknu mezi křovím a nemohu ani tam, ani zpátky, tak se rozbrečím a prosím Martínka, ať udělá cokoliv a dostane mě domů😰😫🙏.
Ten mě vždy ze křoví dostane ven🥰, obejme mě, uklidní a já mám zase sílu jít dál🙏🩷.
Naštěstí se nám z kraje odpoledne podaří na chvíli z křovisek vyhrabat🙏 a trošku se pokochat výhledy na hory a Mt. Shastu🥰. Tyhle pohledy neomrzí, pohladí na duši a připomenou, proč jste tady🩷🙏:

Odpoledne se rozhodneme trošku zabrat a dotáhnout to na kempoviště s vodou🏃‍♂️. Je to jen z kopce, takže pohodička🤩🤩. Akorátže tu pohodičku se nám rozhodnou na posledních mílích překazit něco jako mušky octomilky a to vám je muší masakr😫😫🥵🙈. To jsme ještě nezažili a že jsme toho letos zažili už nějak moc🤣🤦‍♀️:

Ty mušky tolik nekoušou, ale sesypou se na vás v takových hejnech, že máte kolem sebe černý bzučící mrak, který jde hlavně po obličeji😫🙈🙈.
Jediná šance je síťka na hlavu, ale ta zvuk bzučících potvor nezastaví🤦‍♀️🙈.
Dobrá zkouška holky, dobře jste se na nás domluvily👍🙈. Ale my se nedáme, nás nezlomíte🙏🙏, ani vy křoviska, ani vy popadané kmeny a ani vy okřídlené NEVÍME, KDO NEBO CO JSTE, ALE KOUKEJTE ODLETĚT HODNĚ DALEKO😡😡🤣.
Letíme, co mám nohy stačí, někdy ty nohy letí rychleji než sami chceme, až máme pocit, že nám utečou a my je budeme chytat v Shastě🤣🏃‍♂️🤩😅.
Snažíme se mouchy odhánět vším, co nás napadne, ale za každou zatáčkou se na nás pověsí nový a nový mrak🙈.
Pak rezignujeme, nebudeme zbytečně plýtvat energií, když to stejně nezabírá😫🥵.
Skoro celý sestup ťapeme s muší bandou v zádech, ani na minutu nás nenechají být😫. Jediné štěstí, že tolik nekoušou🙏. Když ale nedáváte dostatečný pozor, tak jich na ruce najednou máte i 30 a to vám je taková paráda když se trefíte a všechny najednou je….odeženete😳🤣. No občas to nějaká odnese na životě, to lhát nebudu jako😅. A je to taková úleva, to si nedokážete ani představit🤣.
A jak si tak pochodujeme už třetí den hlubokými lesy severní Kalifornie ÚPLNĚ NAPROSTO SAMI🙈🙈, tak jsme samozřejmě první hikeři ráno, první dopoledne, první odpoledne a první večer v této nekonečné pustině, takže potkáváme dost medvědů😫😫🐻.
První rok na PCT byl jeden, bylo to poslední den a viděl ho jen Martínek🙏.
Vloni byli první máma medvědice s medvíďaty, a pak tuším ještě další dva🙏.
Letos…🙈🙈, a v tomto úseku především, si s nima pomalu podáváme dveře😫😫🙈. To je něco na mě😫🙈. Martínek se mi pořád snaží vysvětlit, že to je jako naše srnka nebo divoké prase🙏, a já se mu pořád snažím vysvětlit, že srnka nebo prase vypadají rozhodně jinak🙈🤦‍♀️😅.
Včera, když, jsme přicházeli na kempoviště, tak jsme jednoho vyrušili u večeře🙏🙈, ale naštěstí byl tak ohleduplný, že utekl a nechal nás projít🙏. Neznámý medvěde, děkujeme😍.
Dnes jsme také potkali dva, jednomu jsem viděla tlustý zadek🙈, druhému jsme zahlédli tlapu, a o jejich bobanech po cestě ani nemluvím🤣:

Dnes se ale také stala jedna, dvě, né tři😍😍 úžasné věci🤩🤩. Potkali jsme tři soboťáky ty jo🤩🤩, až jsme nevěřili, že ještě někdy potkáme nějaké lidi🤣🙈. Skoro jsme je nepoznali🤣.
Třetí hiker byla holčina, chudák byla špinavá až hrůza, v očích děs, skoro nás ani nepozdravila😳😳.
Po chvilce jsme pochopili tu její hrůzu v očích🙈. Mušinec se rozrostl do monstrózních rozměrů a těsně před kempovištěm bylo tak černo, že jsme místo pro stan skoro nenašli🤣🙈🙈. To nevymyslíš, to ti do cesty připraví jen hřebenovka🪰🪰🏃‍♂️🙈. Museli jsme se v tom muším mračnu smát na celý les🤣🤣. A víte proč? My došli po 20 milích na kempoviště, které bylo plné pavoučích sítí, vypadá to na tarantuli🤣🙈🙈, ale hlavně se před těmi okřídlenými potvorami KONEČNĚ můžeme zavřít do stanu🙏🙏😝😝.
A máte to! Máte smůlu děvčata a chlapci😝😝.
Vzhledem k tomu, že je kempoviště u vody, tak tu kromě pavouků jsou už jen vosy a mušky najednou mávnutím proutku zmizely😳😳.
Hledáme je, voláme na ně, ale nikdo nikde…
Utíráme si pot z čela🥵 a sundaváme propocené oblečení🥵. Uf, tak to by bylo🙏🤣. Z faroutu ještě víme, že tu jsou widow makers, to jsou napůl spadlé stromy a větve, pod kterými není doporučeno stavět stan🙏.
Takže si vybereme ty nejbezpečněji vypadající stromy, které se určitě dnes k zemi nesesunou 🤣🙏, pak rychlá večeře a na kutě🥱🥰:

To byl den🙏, ale takové PCT je, tohle dokáže jen naše milovaná hřebenovka🤣🥰🥰🩷. Ne každý den je růžový😅, zítra ale určitě zase bude😍🩷: