24. DEN: Poznávání South Lake Tahoe, na skok do Nevady a jak jsem se ztratila; stále stejně mil

4. 8. 2024

Cože jsem to zaslechla? Zero? Komplet zero day? To se hned jinak ráno vstává, když víte, že nic nemusíte řešit a můžete se jen flákat.
Hned po probuzení si vzpomenu, že jsem si včera koupila bezlaktózovou zmrzlinu, tak se na ní hned v posteli vrhnu. Ani zuby si na ní nevyčistím, ty počkají, zmrzlina ne. Sice není úplně zmrzlá, mrazák moc nefunguje, ale aspoň tolik nestudí, na snídani je tato forma naprosto ideální:

Po zmrzlince si dáme normální snídani i s kafíčkem, které se dostává zdarma na recepci, a pak se vydáme poznat trošku město.
Zatím se nám zdá dosti roztahané, ale naštěstí tu jezdí zdarma autobusy, tak se člověk občas může přiblížit.
My se dnes vydáváme na druhou stranu než jsme včera přijeli, a tady je to úplně něco jinačího, tady to žije, tady je asi to hlavní centrum:

Pomalu dojdeme až na hranici se státem Nevada a rozhodneme se jí překročit. Ty jo další stát na seznamu️, to jsem si nikdy nemyslela, že půjdu do kasina vyhrávat miliony:

No tak proč ne, připraveným štěstí přeje, jde se na věc.
Chvilku před kasinem stojíme a pozorujeme, kdo chodí dovnitř . Když vidíme, že tam chodí i lidi v šortkách, tak usoudíme, že můžeme taky.
Snad nás nevyvedou ven gorily:

Ty jo, to je kasino, nikdy jsem v žádném nebyla, tak jsem trošku nervózní a nevím, jak se chovat. Tak kde máte ty miliony, dejte mi je rovnou všechny, ať nemusím koumat, jak se na těch všech barevných bedničkách hraje:

Je 11h30 a kasino čítá dost účastníků, každý si sedí u své blikací krabičky a doufá, že z ní něco kápne. Chci pořídit pár obrázků, ale nejsem si jistá, zda mohu fotit. Osmělím se a pár fotek pořídím.
Když už se konečně  rozhodneme utratit tady tu nehoráznou sumu peněz, tak najednou vidíme, jak se sbíhá ostraha, něco si tajně šušňají do sluchátek, tak se lekneme, že mě viděli, jak fotím, a vezmeme radši roha. Utíkáme bočním vchodem, ten je nejblíž a rychle mizíme zpátky do Kalifornie. Tady budeme určitě v bezpečí, tady pro ten stát máme permit.
Nasadíme brýle a rychle se schováme v pivovaru:

Po jednom oroseném bez pěny se přesuneme zpět do Motelu, kde si dáme obídek, podávají se závitky s mletým hovězím a fazolemi a s rajčátkem:

No a po obídku dostanu super nápad a doufám, že za něj dostanu pochvalu. Martínek nemá moc rád nákupy, tak mu navrhnu, že dojdu do super levného obchodu sama, a že on může dělat zatím videa. Nápad je posvěcen, takže se poprvé sama v Americe vydávám něco zařídit. To zas bude akce, počkejte si.
Zastávku busu najdu v pohodě️, bus za cca 20 minut dorazí, ale radši průběžně o sobě dávám vědět Martínkovi, jak jsem na tom:

Nakonec do Grocery Outletu v pořádku dorazím. Šikovná jsem jako fakt moc:

V obchodě jsem ve svém živlu, tohle jsou ceny, které se mi dost líbí, na tohle já slyším.
Sušené maso tu vyjde na třetinu, dobře, není to to „značkové“, ale deset dolarů nebo tři, to je snad víc než jasné:

Další super položkou je Clif bar, proteinová tyčka, kterou jíme ke svačině. Normálně vyjde na 1.5$, když je to ve větším obchodě ve městě. Když je to ve sportu nebo v menším městě na trailu, tak se cena dokáže vyšplhat i na 3$. Tady kupuju kus za 0.5$, mám stejný pocit, jako kdybych vyhrála ten milion.
Dále levně nakoupím i tuňáka, kuře neměli, ale zase máme velký kečup, tak ten tu chuť tuňáka nějak přerazí.
Do košíku přihazuju 2 avokáda a oříšky, kaši a džus na snídani a vydávám se „domů“.
Já jsem tak šťastná, jak dobře jsem nakoupila, až skoro poskakuju do kroku.
Dojdu na zastávku busu a píšu Martínkovi, ať mi zjistí, v kolik mi to jede. Jízdní řády tu neexistují, ale existuje aplikace, která vám HODNĚ ZHRUBA NAZNAČÍ, kdy by bus měl jet. Jo to je Amerika.
Martínek mi odepisuje, že „teď někdy“, tak na to „teď někdy“ čekám na totálně rozpáleném chodníku. Hicák to je pořádný, tak se rozhodnu jedno z překvapení, které vezu Martínkovi, otevřít.  Nevzala sem si totiž trubka žádnou vodu.
Martínkovi jsem koupila ještě nutelu, čokoládku na chladné večery a jedno Modelo, které má rád.
Chvilku váhám, ale pak Modelo otevřu, jinak pojdu vedrem. Martínek to jistě pochopí.
Nejsem si tady jistá s pitím piva na veřejnosti, tak ho raději po dvou lokách schovám na stranu batohu:

Za chvilku přijíždí bus, tak do něj nastoupím a jsem na sebe pyšná, jak jsem to holka šikovná vše zvládla a ještě domu přivezu překvapení v podobě sladkostí a tři čtvrtě pivečka.
Najednou bus přibrzdí a zatočí doprava do míst, které neznám. Ne že bych se v Tahoe nějak zvlášť vyznala, ale už jsme párkrát sem a tam šli, ale do postranních uliček jsme nezacházeli, protože se tam vyskytují medvědi.
Začínám být trošku nervózní, kam mě to bus veze. Píšu Martínkovi, že mě asi řidič unáší někam do háje.
Martínek mě uklidňuje, že se jistě za chvíli vrátí na hlavní silnici. No nevrací se ani po dalším a dalším a dalším zabočení různými směry.
Co teď? Jedeme někam směrem do hor, běžím za řidičem a říkám mu, ať to otočí, že potřebuju jet k jezeru.
Ten na mě kouká a odpovídá španělsky.
Tak mu ukazuju rukama plavání a šnorchlování, pán kroutí hlavou a ukazuje mi jména zastávek, kam jede. Já vím houby, jak se jmenuje ta moje jménem domov, chci tam ale teď hned. Koukej mě vrátit k jezeru jako.
Píšu Martínkovi, že bude muset trail dojít beze mě, že jsem úplně ztracená.
Toho napadne, abych mu nasdílela polohu na whatsapu, aby viděl, kam mě to unesli:

Píše mi, že jsem nastoupila do jiného busu, no to vím taky, tak něco udělej proboha. Rychle se dívá na zastávky a bus by mě měl dovézt k obchodu, kde jsme viděli žlutého VW. Rychle se podívám z okna a najednou ho vidím. Nečekám na nic, pověsím se na provaz, kterým se žádá o zastavení, pán řidič pochopí, že tady je asi to místo, kde chci šnorchlovat, zastaví a já vystřelím z busu ven. Jenže v tom spěchu a úlevě zapomenu na to rozdělané pivo v batohu a jak je vedro a já vezmu za batoh, tak vybuchne na celý autobus a všude prská pěnu.
Ty kráso, co teď jako, já mokrá, bus mokrej, ale já tady musím vystoupit, je tu přeci to žluté auto a odtud vím, jak se dostat domů.
Dělám jakože se nic nestalo jakože mi z batohu neteče pěna, to se vám jen zdá, asi jste víc pohulili, a běžím pryč.
Pak už se zorientuju a najdu cestu zpátky domů.
Doma dostanu pochvalu, jak jsem to hezky zvládla, a dobře nakoupila, ale už se nikdy sama nikam nevydám. Nejsem na to stavěná.

Doma se trošku zklidním a vydáme se k jezeru, že bysme si třeba zaplavali.
K jezeru sice dojdeme, ale zastaví nás plot a cena za vstup 30$. Jste spadli z višně na znak ne, co to je za cenu, chtěli jsme si jen smočit nohy
No nic, tohle vám za to nedáme, spolkneme slinu, vyfotíme si jezero přes plot a jdeme si projít centrum a trošku se pokochat civilizací:

Domu dorazíme až v 19h00, najíme se a pak plánujeme cestu na další dny. Cesta nebude jednoduchá, požár, který před námi zuří, trail opravdu hodně zasáhl, takže musíme cca 250 mil přeskočit.

Tam bysme snad mohli ujít 300 mil, ale pak narazíme na požár další, který se také musí objet…Ale to je ještě za dlouho….