12. DEN: Zpátky na trailu, musíme si zase zvyknout, Red’s Meadow; míle 916.1

23. 7. 2024

Zero day je hrozně super, ale na to nicnedělání si hodně rychle zvyknete. Batohy totiž odhodíte do nejvzdálenějšího rohu a nechcete je už nikdy vidět.
No ale pak přijde den, kdy je zase musíte napakovat, takže se dnes budíme v půl 8 s tím, že je z těch rohů musíme chtě nechtě vyhrabat, oprášit z nich prach a pustit se zase do práce.
Nejdříve si v posteli dáme snídani- jogurt a ovoce, pak si uvaříme kafíčko, dáme první sprchu a začneme se připravovat na další úsek.
Jako první projíždím peněženku, abych vyhodila účtenky a víte, co se stane?? Já najdu STO DOLARŮ. Mám tak ohromnou radost, až to nejde popsat. To je pět burgerů. Bankovka byla asi z loňska zastrčená v tajné kapsičce:

Příprava na další úsek začla perfektně, že ano?. Bylo by fajn to takhle mít pokaždé.
V tomto úseku bychom měli už vstoupit do Yosemit, tak se na něj moc těšíme.
Bágly jsou zase nařachané k prasknutí, nejvíce místa mi v něm nově zabírá půl kilový kečup, co bych ale neudělala pro to, abych konečně mohla něco pozřít bez toho, aniž by se mi zvedal žaludek. Na kečup teď vsázím všechny své dolary, co mám v hotovosti u sebe. A jestli prohraju, tak budu hodně smutná.

V 10h00 se z pokoje č.224 vyvalí stěhováci. Děláme jakože stěhujeme celý hotel přes ulici, lidi se za námi otáčejí, nabízejí odvoz, ale to my nepotřebujeme, jsme přeci namakanci, těch 150 kilo na zádech je pro nás úplná pohoda:

Došoupeme naše trakaře s hotelovým nábytkem na zastávku busu, odkud se popovezeme o stanici dál. Jo to bude dobrá hra, můžeme jezdit po městě busem, vždyť nikam chodit nemusíme.
Bus nás vyhodí o pár set metrů dál a my čekáme na druhý, který nás doveze k Horseshoe Lake, odkud se už vydáme po svých.
Cestu busem si užíváme, je to na dlouho naposled, co si povozíme zadničky:

U Horseshoe Lake jsme v 11h00 a vydáváme se do Mammoth Pass a pak do Red’s Meadow.
No řeknu vám, to je masakr s tímhle matrošem na zádech. To nejde, nohy se nechtějí hýbat, přemlouváme je, slibujeme jim nové ponožky,  boty, pedikúru, ale ony nám nevěří.
Nedá se nic dělat holky, to dáte, i my to musíme dát:

U Red‘ s Meadow jsme po půl 1, cesta k tomuto rezortu nebyla moc pěkná, šli jsme spáleništěm, ďobali nás komáři a bylo nepředstavitelné vedro. Na konci nás ale čekalo pivko a to v tom vedru fakt bodlo:

Dojíme tu i jídlo z města, malinko ten náš vozový park odlehčíme a vydáváme se napojit na PCT:

A jak si tak pochodujeme, tak…no…kdo to uhádne? BOUŘKA! A ne jedna, ani dvě, ale zase celý zástup.
Tak jo, pojďte holky do nás, jak hodně dneska zmokneme?:

Chvilku jim unikáme, ale stejně nás doženou:

Poslední 3 míle na vyhlídnuté kempoviště tedy jdeme v dešti, ale zvládáme to statečně:

Musíme se taky pochválit, ať nás to trošku namotivuje, že jo.
Na kempovišti, kde stojí auta jednodeňáků, jsme v půl 6 a protože tu jsou i záchody a popelnice, tak se rozhodneme tu zůstat a ráno vysypeme odpadky aspoň. Jak málo stačí ke spokojenosti, když nemusíte tahat o papírek z kaše navíc.
K večeři dojíme bagetku a šunku z města, já si na to leju kečup a moc si pochutnám, konečně.
Uléháme do peřinek v 19h00 a doufáme, že ty koně, vedle kterých dnes spíme, nebudou v noci vydávat moc zvuků. Kdybysme jen tušili.