13. DEN: To byla noc🙈 a bouřka, jakou jsme v životě nezažili😰🙈; míle 927

24. 7. 2024

Milí čtenáři, ani nevím, kde začít🙈. Začnu od konce… Až jsem se z toho všeho rozbrečela strachy a chtěla jet okamžitě domů za Montýskem🩷😰😰😫. Teď už je ale zase dobře🥰, tak pěkně poslouchejte…

Tak a teď na začátek…
Ráno nás budí budík zase do tmy, akorát Martínek tentokrát nevyskakuje jako první…🤔. Vypustím si karimatku, začnu se oblékat a Martínek pořád nic…Tak do něj jemně šťouchnu, on se převalí na druhý bok a prej, že ať ho nechám spát😳.

Ptám se, co se děje…On se probere a vypráví mi, že v noci vůbec nespal, že tu byl medvěd😳. Jak jako medvěd? Kde přesně, NO PANE BOŽE, DO HÁJE ZELENÝHO, PROBOHA COŽE???!!!?😳😳
Snažil se asi prý dostat do bear boxu a dělal hrozný kravál😫.
Chodil všude kolem, asi se snažil dostat i do popelnice, která tu na parkovišti je. No potěš koště🙈🙈😰. Prý mě nechtěl budit, abych se nebála, za což mu moc děkuju🙏, ale zase se mi nelíbí, že s tím strachem byl sám😰. Sice bych to celé svou histerií ještě zhoršila🙈, ale jsme tu spolu, takže bysme měli ve všem dobrém i zlém spolu být🙏.
No jsme rádi, že dáváme poctivě vše pryč ze stanu a že nepřišel chlupáč na čumendu k nám🙈🙏.
Pak už ale musím fakt nutně čůrat, tak se zhluboka nadechnu, nasadím ten nejmilejší tón, co umím🤣, pozdravím medvěda, popřeju mu hezké ráno, poprosím ho, aby se šel odporoučet o dům dál a vydám se na wc🙈.
Venku tma jak ve sklepě, moc se raději nerozhlížím a na wc se pro jistotu zamknu🙈🙏.
Uf, to by bylo, teď připravit snídani a co nejrychleji a nenápadně zmizet🙏.
Vedle nás tu spali ještě dva jednodeňáci, ale ti prý nic neslyšeli🙏. Jsou to Američani, tak jsou asi na medvědy zvyklí😄🙂.
Dnešní rozjezd je trošku pomalejší, ale nakonec se vyhrabeme a pádíme pryč z medvědova🏃‍♂️🙈🙏:

Dneska se chystáme jít kolem krásného jezera Thousand Island Lake, tak se moc těšíme😍:

Stoupání je s našimi přeplněnými nákupními koši hodně náročné, ale nakonec je oba k jezeru vyneseme🙏🤣:

Martínka napadne si tu dát i oběd🙏, zaplaťpánbuh za to👏🙏. Aspoň to bylo za sucha🙏:

Dneska se podávají nudle, kuřecí maso a avokádo😍. Ano, zajímavá kombinace, ale celkem nám chutná😍. My bysme to asi úplně jíst nemuseli v této kombinaci, ale to avokádo, které jsme si ve městě koupili, a ona jsou dvě😅, jsou totiž dost těžká🤣🤦‍♀️:

No a jak si tak jíme, tak se začnou zase honit mraky😰🙏. Ach jo, už zase bude bouřka😪.
Dvanáct dní to ale byla bouřka mírná, tak se nijak moc nestresujeme🙏:

Jenomže to, co zažijeme dnes, to jsme ještě nikdy nezažili🙈.
Od jezera je to ještě pár desítek metrů nahoru na Island Pass a my jdeme přímo do buřiny🙈.
Mraky hrají všemi barvami a začíná bouřit ze všech stran😪😰:

Začínáme se trošku bát, já hodně, Martínek rozumně🙏.
Na vrcholu jsme asi ve 13h00, když v tom začne práskat přímo nad námi😰.
Začínám panikařit😳, zalézáme do stromů, abychom byli trošku krytí, spouští se déšť, přikrýváme se tyvekem a pak se do nás pustí kroupy🙏:

No to je paráda, najednou je na zemi úplně bílo. Tísní se tu s námi ještě jeden hiker, tak v tom nejsme sami🙏:

Ochlazení, které bouřka přinese je znatelné, takže se do nás pouští zima, tak se pod tyvekem obejmene, abysme si předávali trošku tepla a já potřebuju i trošku odvahy🙏🙈🙏.
Za asi 40 minut se zdá být bouřka na ústupu, tak bereme batohy a běžíme níž do údolí do relativního bezpečí🙏🙏. PRÁSK!! To bylo těsný😫. Prásklo přímo vedle nás proboha😰😰, rozbrečím se na celé údolí, já totiž nechci umřít😰😰😫😫.

Další bouřka se ale tvoří zase nad námi, rychle zalézáme pod další stromy, jen asi o 400 metrů níž. Zase pod tyvek, zase kroupy, zase hrozná zima😰.
Začínám kýchat, chci do tepla, prosííím😫😫.
Pak praští opět úplně nad námi, strašně se leknu a znovu se rozbrečím😰. Já tu nechci být, je mi hrozná zima, hrozně se bojím😰.
Martínek mě uklidňuje a zahřívá🩷.
Za další hodinu se situace zklidňuje, tak zase zkusíme seběhnout níž🙏.
Bereme mokré batohy, jak jsme je pořád nandavali a sundavali, tak ani pláštěnka už nepomáhá😫.
Seběhneme zase o asi půl km níž, když v tom nás dožene další buřina🙏.
Sedáme si pod stromy, jsme úplně durch a jen čekáme…Já se potichu modlím, i když to neumím, ať už tenhle ošklivý příběh skončí🙏.

Po 3 a půl hodinách strachu přestává tolik bouřit, ale ne úplně, všude jsou kroupy, kaluže vody a místa pro stan pod vodou😰.
Naštěstí najdeme maličko suché místo, i když trošku z kopce, ale to je nám teď fuk🙏.
Stavíme stan a rychle se snažíme zahřát. Bohužel máme některé věci mokré, včetně spacáků🙈, ale trošku nás zahřívají🥰🙏.
V 17h00 i malinko vysvitne sluníčko, vaříme si čaj a Martínek horkou čokoládu, kterou jsem našla v hiker boxu🙏. Jsem ráda, že ho zahřívá🩷🙏:

Hlad nemáme, zobeme třesoucíma se rukama zimou pár preclíků a pak si vzpomenu na to, co jsem napsala 11. den…
Když zmoknete, tak zase vysvitne sluníčko a vám bude zase teplo…🩷🙏.
Těšíme se na ráno a víme, že bude zase dobře🩷🙏: