42. DEN- zero day v Mojave- nabíráme síly, jsme jak mátohy🙈, aneb jeden o jídle😂; celkem stále stejně mil

30. 4. 2022

Dnešek je ve znamení totálního odpočinku, už jsme ho potřebovali jako prasátka drbání🙏, a že jsme sem jako prasátka přišli🙈. I když už máme za sebou několik sprch, tak stále máme pocit, že by to chtělo vymydlit se ještě víc🙏.

V noci jsem nemohla vůbec spát, je to nezvyk být v posteli🤔, motel je navíc u silnice, takže tu moc klidu není. Martin zařezává jako obvykle, tak si slibuju, že udělám vše pro to, abych zde sehnala špunty do uší😆, už bych se ráda vyspala a na trailu se budou hodit také, ono pořád poslouchat, co se kde šustne, to dobrému spánku také nenahrává🙈.

Ráno se budíme v 7h00 a plánujeme den. Ten bude ve znamení jídla, „procházky“ do obchodu, máme čas, můžeme se konečně více zabývat hledáním jídla na trail, pak jídla a zase jídla, a pak se uvidí🙂. Město Mojave na nás zatím působí jako mega doupě, ani nechci vědět čeho všeho🙈, jak jsem říkala, sama ani za nic🤨. Tehachapi je více hiker friendly, ale stejně bychom asi nikam jinam nešli, jsme totálka, já mám krizi, noha mě bolí, takže jsem ráda za volno🙏.

K snídani vařím snídani snů- vločky s ovocem a jogurtem a to si neumíte představit, jaká je to bašta, ovoce a zelenina na trailu opravdu chybí:

Zajídáme tenhle gurmánský zázrak chlebem s nutelou a už se těšíme na oběd😍, žaludky jsou teď odhadujeme poloviční, takže jim budeme muset s trávením trošku pomoct, aby dostaly hlad🙏, hlava by jedla, bříška moc ne, takže se vydáváme do obchodu, ať máme nějaký pohyb…Ten je naštěstí kousek od motelu, tak se o svou bezpečnost tolik nebojíme, stačí ujít kousek ale a všude cítíte travku, tady je to asi vážně populární🤣🙈:

K našemu velkému zklamání nemá obchod žádné hiker jídlo😪 a na ramen nudlích být 7 dní až do Kennedy Meadows nechceme, tak v obchodě trávíme dobré dvě hoďky a vymýšlíme, co nakoupit. Musí to navíc být lehké, ještě jsou před námi velmi suché úseky, kdy poneseme hodně vody a tady je každý litr na zádech prostě znát. Něco vymýšlíme a k obědu kupujeme buritos, které si uvaříme s ochucenou rýží Knorr, fast food nechceme ani cítit🤣🙈.

Oběd je parádní a ještě nám zbyde na zítra, rýži jsem vařila v uříznuté lahvi od džusu v mikrovlnce🤣🙈, moje luxusní home made miska se však v půlce vaření začala divně kácet, nechápu jako proč🤣🤣🙈🙈. Tak jako- oni sem dají mikrovlnku a žádné nádobí🙈:

Po obědě se vydáváme do „města“ sehnat plynovou kartuši…Mojave snad ani nejde nazvat městem, je to obydlená silnice, jedna benzínka vedle druhé, v dálce mojavské větrníky, děsně tu fouká a necítíme se tu úplně dobře🙈. Z hlavní silnice se neodvažujeme ani uhnout, bůhví, co bysme v „centru“ potkali🙈.

Jsme jediní, kdo se vydal na procházku, všichni na nás z aut koukají jak na blázny, a my jak blázni vypadáme, protože obíháme na té hlavní silnici všech asi padesát benzínek a ptáme se na plynové kartuše🤣🙈, jo kdybysme sháněli travku, tu bysme měli hned a plný bágl a věřím, že i zadara🤣🤣, je cítit z každého otevřeného okna auta a divně vypadajících motelů🤣🙈, neodsuzujeme, jen konstatujeme🙂, je to tu asi oblíbený sport🤣. Plynové kartuše se tu ale nevedou🥺, budeme muset v pondělí zpět do Tehachapi🙈, no aspoň na pouštní města změníme názor, Mojave je fakt díra🙏😅 :

Kartuše se tedy nekoná, ale……🥳🥳🥳🥳, špunty do uší na třicátépáté benzíně seženeme a na oslavu úspěchu si k nim kupuji ještě zmrzlinu🤩🤩, paráda, že bych se konečně vyspala?🙏. Rychle to obracíme a raději se vracíme „domů“, než nás tu někdo sejme za to, že nehulíme😅🙈…Na motelu se pověnujeme mému kotníku, bolí fakt dost, beru si ibalgin a modlím se, ať to není on, který by naší cestu měl překazit🙏🙏, věříme, že se pochlapí a bolet přestane:

Večer se zase pustíme do jídla😍😍 a rozhodneme se dojít se zásobami až do Kennedy Meadows ( cca 150 mil), protože na trailu v tomto úseku jsou města fakt daleko a my nechceme ztrácet jeden den stopováním tam a zpět…Tak snad to bude dobré rozhodnutí🙂.